Po šesti měsících jsem usmolila 16. díl Ironie života.
Předchozí půl rok byl pro mě peklem na zemi. Psala jsem bakalářku, dělala samostatný projekt ke státnicím a učila jsem se. Do toho jsem pracovala ve svém stálém a velmi málo placeném jobu.
Vím, že si tohle nikdo nečte a že jsem fakt už stará na wattpad (jsem zaseklá ve svým 15 letým já), ale psaní je pro mě takový coping mechanism. Nebaví mě to smolit někam do wordu jen pro sebe, tak to házím sem, asi v tom nacházím jistou satisfakci. Možná je to zbytečné, ale aspoň jsem se ještě nezbláznila z toho posranýho života plnýho facek a zklamání.
Sorry za výlev.
Pac a pusinka