Píšu povídky. Někdy pro radost, někdy když jsem smutný. Někdy dlouho nic nenapíšu, někdy se mi nechce povídky dokončovat, někdy ji napíšu i když nemám čas, protože ji potřebuju napsat. Píšu o lidech, o zvířatech, o myšlenkách, o zajímavých prostředích, maluji slovy na stránku tak jako malíř barvami na plátno. Snažím se experimentovat. Někdy píšu o tom, jak se cítím a co mě zrovna napadlo, někdy kouknu do sbírky starých nápadů, dopíšu rozepsanou povídku, opravím nějakou starou atd. Psychiatr říká, že mám chudé, nevýpravné myšlení. Takové už asi budou moje povídky. Chudé a nevýpravné. Píšu málo a nejde mi to. Ale když píšu, cítím se jako spisovatel. Psaní je velkou součástí mého života. Nejen psaní, baví mě především existence myšlenek, fantazie a prožívání toho, o čem píšu. Mám rád, když se někomu povídky líbí, ale důležitější je, že se líbí mně. Jsou takové, jaké mají být a ne takové, aby se líbily spoustě lidí. Rád si své povídky čtu a jsem na ně hrdý.