Puppeteers & Butlers

Nejhorší je ten pocit, když se sem po delší době vrátíte a uvědomíte si, jak se to tu změnilo.
          Chtěla jsem si přečíst svoji oblíbenou Frerard fanfikci (už jen kvůli letité nostalgii, je to jedna z prvních věcí, co jsem tu četla) a když jsem jí hledala, není tu. Stejně tak už tu není ani její autorka. Stali se obětí historie. 
          Říkala jsem si, že napíšu někomu z lidí, se kterými jsem se zde dříve bavila. Jenomže jsem se podívala a zjistila, že většina z nich už tu dávno není a ti, co zůstali, už dávno nejsou kým byli, když jsme byli přátelé.
          Povídky zde obecně jsou...už úplně jinde. Nejen tématy, které mnohdy nesleduji, ale i kvalitou. Zhoršila se, nebo jsem si jen zvykla na lepší? Tak jako tak mi to trhá srdce. 
          Přijde mi, že komunita pošla, rozdupaná Wattpadovským kapitalismem a hatery, kterým dělá dobře ničit cizí sny. Čemu jsme dříve říkali spolupráce a přátelství se dnes stalo předháněním o soutěže a možnost napsat paid story. 
          Moc se omlouvám lidi, ale tohle není klima, pro které jsem si Wattpad kdysi dávno zamilovala. Už to není o tom, vypnout u hezkého příběhu a pochválit jeho autora - stal se z toho další závod o co nejvíce reklam, co nejvíce placených prvků, o víc, víc, víc... A já byla asi šťastná, když to bylo méně, ale lépe. 
          Mám vás moc ráda a nashledanou někde jinde (třeba na AO3),
          Vaše Puppeteer_Butler

Dnes ne, zlato. Pokud je to to jediné co mohu říci, je to to, že dnes nenadešel tvůj čas. 
          
          Je jedno zda jste nerd s velkými brýlemi, obličejem plným pupínků, ve volném tričku a ošoupaných djínech. 
          Je jedno, zda jste dívka s dokonalým culíkem, krásným úsměvem, tvarovanou postavou a módními šaty. 
          Je jedno zda jste sportovec v propoceném tílku s šortkami o dvě čísla větší kdy doufáte, že to místo jednou zaplní svaly. 
          Je jedno zda jste dívka skrytá za obroučkami brýlí, která když si sedne, cítí, jak ji tlačí nové kalhoty největší velikosti. 
          Je jedno zda máte dlouhé mastné vlasy, sluchátka v uších a velkou mikinu aby jste skryli jizvy na předloktích. 
          Je jedno zda jste v gotických šatech, s tmavými stíny a kanadami, nebo v bílé sukni s růžovými filtry po celém těle. 
          Je jedno zda jste člověk, který prochází změnou hormonů, nebo člověk,  který nezapadá ani do jedné skupiny. 
          
          Hlavní je být člověkem. A jako jakýkoliv člověk, jste KRÁSNÍ. Záleží na vás. Dnes není ten den, kdy máte odejít. 
          
          Pokud máte problémy. Řekněte nejbližším. Přátelům, rodině. Nebo napište na linku bezpečí. Klidně napište i mě, pokud myslíte, že nikdo nebude poslouchat. Protože můžu slíbit, že já budu. Vždy někdo poslouchá, zlatíčka. 
          
          Nejste sami. Všichni jsme tu pro sebe. Od toho jsme lidské bytosti. Abychom si pomohli a dostali se přes to, co nám dnešní svět ukazuje, i když to ne vždy je pravda. 
          
          Chci jen říct... 90/60/90 není všechno. Svaly vás neudělají šťastné. Čistý obličej vás neudělá šťastné. Jediné, co vás může udělat šťastné, jste vy sami. 
          
          Záleží mi na vás všech. Milujte se tak, jako vás milují ostatní. Nic jiného na tomto světě nemá tak velký smysl. 
          
          S láskou, 
          PuppeteerButler 

Byl to osud? 
          Tichá otázka neznající odpověď. 
          Těžké utíkat je odsud, 
          Když nebyla taková předpověď. 
          
          Hvězdy nám nepřály. 
          Prozradila s bolestí tiše. 
          Lásky jsme se nebály
          A tak vzpomínka báseň píše. 
          
          Byla jak obláček. 
          Jako dotek z nebes, 
          Který nabíral otáček, 
          Žádná očekávání nenes. 
          
          Usmívala se nevinně 
          A dávala hravé polibky
          Snad jako ve vidině Evině
          Netušíce že hodila slovo do bitky. 
          
          Podlehla hadu- a co bylo dál? 
          Jako kdyby slunce zapadlo. 
          I z hrobu se mrtvý s chutí smál, 
          Netušeje co dívku popadlo. 
          
          Něco jí prý chybělo. 
          Bála se hříchu snad? 
          Chtěla vědět jak chutná vášeň, tělo, 
          A přesto, držela se cizích rad. 
          
          Nechala se omámit strachem, 
          Když pozřela v podobě jablka zkázu. 
          Myslela,  že ohrožena je matem, 
          Přesto sama skočila ze srázu. 
          
          Tiše hřešila s bolestí v srdci, 
          Zatímco se modlila pro spásu. 
          Za oknem žalostně ozvali se cvrčci, 
          Prohrávající v krvavém zápasu. 
          
          Jaká byla pravda tedy? 
          Eva padla z ráje na Zem. 
          V sladkých slovách zrají jedy, 
          Vstříknuté zlým, slizkým plazem. 
          
          Nemůžeme však říci, 
          Že Eva hříšnicí byla. 
          Jen nedokázala jablka se zříci, 
          I když u sebe hrušky měla. 
          
          Taková bývá lidská touha, 
          Která ovládá každé tělo. 
          Proto i kdyby byla to myšlenka pouhá, 
          Navždy změní vše, co nezměněno býti mělo. 
          
          Nemůžeme proto vyčítati, 
          Mladé dívce její láskyplný sen. 
          Sama s bolestí bude se potýkati, 
          Dokud splnění snu nenadejde den. 

V tichém pokleku pokorně dlící, 
          Doufaje ve spásu z nebes. 
          Toužíc po lásce bestie spící, 
          Která chce jen vinnu nenést. 
          
          V tiché modlitbě ruce spřaté, 
          V očích jen nevinné slzy. 
          Vlasy ve větru rozverně zváté, 
          Věštící nevratnou vizi. 
          
          Jistě, tak to přece bývá. 
          Tisknoucí růženec v dlani, 
          Nevinná o budoucností snívá, 
          Aniž by přestala myslet na ni. 
          
          Zasměje se, zapláče, 
          Když zahlédne bídný zhyn. 
          Srdce se bolestí rozskáče, 
          Na mysl přichází splín. 
          
          Říkají že budoucnost věští hvězdy. 
          Jiní tvrdí, že v kartách skryta je snad. 
          Jí však vždy mysl věští, 
          Ukazující ničivý spád.
          
          Tisíce slz nad tou vinnou, 
          Z očí se dále hrnou jí. 
          Ví však tu pravdu krutou-
          Svou věštbou zabila bestii. 

Svět potřebuje více hrdinů, kteří mají problémy sami se sebou. 
          Svět potřebuje více hrdinů, kteří jsou uvnitř padouchy. 
          Svět potřebuje více hrdinů kteří postrádají základní lidskou empatii a vše dělají z čistě sobeckých pohnutek. 
          Svět potřebuje více hrdinů kteří nechtějí být hrdiny. 
          Svět potřebuje více hrdinů kteří na konci příběhu umírají. 
          Svět potřebuje více hrdinů kteří řeknou  ,, Na tohle si najdi někoho jiného. "
          Svět potřebuje více hrdinů, kteří jsou nenávidění a podceňovaní, než se vypravují na vrchol, pokud se tak vůbec stane. 
          Svět potřebuje více osamělé a zlomené hrdiny kteří si přejí pomstu, nikoliv spásu světa. 
          Svět potřebuje více hrdinů kteří nevěří lidem a pohádkám. 
          Svět potřebuje více hrdinů kteří zatratili ideály a standardy a nenávidí konvence, proti kterým bojují. 
          Svět potřebuje více hrdinů kteří prostě bojují za zemi, nikoliv za lid. 
          Svět potřebuje více hrdinů kteří mají rodiny, přátele a blízké. 
          Svět potřebuje REÁLNÉ hrdiny. 
          Pište o nich, prosím. Vykašlete se na Mary Sue hrdinky a hrdiny s ideály rovnými jako prkno. Udělejte je... Lidmi.  #JustWriteItReal

Tiše krčící se v koutě
          Zasténala malá slečna. 
          Než dopláčeš, zabijou tě. 
          Nebude to rána sečná. 
          
          Stačí jedna-nebo dvě. 
          
          První udělí ti panna, 
          Která ti sebrala srdce. 
          Krásná a tak zrádná, 
          Že zaplatíš za ni trpce. 
          
          Druhou uštědří ti sladký chlapec, 
          Který snad v rukou drží nůž, 
          S úsměvem dávajíce ránu, dvě, dvacet, 
          Po poslední nedýchej radši už. 
          
          Pak... Objeví se bílý závoj. 
          Není však zcela bez hany. 
          Z látky za nevěstou konvoj, 
          Nitky jsou krví protkány. 
          
          Za ní kráčí postava. 
          Kdysi snad i vůli měla. 
          Nyní je však ovládána ráda, 
          Po tom co všechno vytrpěla. 
          
          Svatba jako z pohádky -
          Téměř vtipné se to zdá. 
          Bez rozdílu,  bez hádky. 
          Jen ,, Ano. " tiše uniká. 
          
          Při pohledu na tu krásu, 
          Srdce pěje žalný zpěv. 
          Než na krku provaz vlasů, 
          Lepší lásce vyhovět. 
          
          Nakonec se proto ptám -
          Zničili jste duši, srdce. 
          Copak to nestačilo vám?

,, Co je samota? "
          Zeptali se srdce zlomená, 
          Toužící, ať si je nikdo nenamotá, 
          Láskou zničená. 
          
          ,, Je to klam."
          City na ústup je mozek hnán. 
          Odpověděl muž.
          ,,Lásku znám,
          Je jako v srdci nůž, 
          Jen bolí, bolí, Píchá stále. 
          Nejvíce bolí lásky znalé. 
          
          Sténá, pláče, kroutí se. 
          V potu, slzách spává
          Když vysvitnou paprsky měsíce. 
          Prosí o odpuštění z rána, 
          Dostávajíc ránu další. 
          Snad jen to jen dívka, která o tom sní. 
          
          V paprscích luny bledé, 
          Vše stratí chuť i vůni. 
          Každá barva rázem zbledne. 
          Neměně i když se slunce sluní. 
          
          Vše je hořké, trpké. 
          Dny v jeden dlouhý splynou, 
          Doufajíce ve dny sladké, 
          Naděje však taky zhynou. 
          Mozek šeptá, nesouhlasící s tou bídou:
          Snad na čase je hledat jinou. "
           
          Pravda osvobozuje, 
          Tehdy řekli mi. 
          Proč tedy vinna tu znovu je. 
          Když vím, že dávno jsem bestií. 

Tiše, dítě, 
          Zmlkni trochu. 
          V náručí je těžké mít tě 
          Napij se zlatavého moku. 
          
          Poklekni- tak
          A modli se za zem. 
          Aby ji prosinec nezničil mrazem. 
          Aby jí květen dal co květů náleží, 
          Aby láska byla jí praporem na věži. 
          
          Píchni si látku barvy bílé, 
          Jako kdyby nebylo zítřka. 
          Konečně opomeneš srdce zhnilé, 
          Skryté za krásou bledého líčka. 
          
          Jako smrtihlav, 
          Snášející se z nebe
          Zuby do masa záboříš drav, 
          Znájíce všechny, jen ne sebe. 
          
          Zavzlyká, zasténá, 
          Lovená laň bolestí. 
          Tobě je však tak neznámá, 
          Podléhaje krvavé neřesti. 
          
          Hlasitý hluk, ozve se rána, 
          Jindy tak neznámá, dnes tak známá. 
          Výstřel a zakrákala vrána, 
          Kulka do srdce a démon se smál. 
          

Jarmilo, Jarmilo, 
          Pověz mi. 
          Líbilo, líbilo 
          Se ti na zemi? 
          
          Viléme, Viléme, 
          Prozraď nám. 
          Těžké bylo říci ne, 
          Když láska uvadala vám? 
          
          Hynku, Hynku, 
          Ukaž prosím. 
          Zrazenou tu lásku synků, 
          O kterých marně sním. 
          
          O čem to bylo, jaký důvod byl? 
          Snad jen ďábel do lásky natrefil. 
          Hrál si a hrál si, kroužil dál a dál, 
          Až mladou lásku udolal. 
          
          Sladká slova
          V očích vinna. 
          Pro lásku otec
          Zavrhl syna. 
          
          Slova sladká
          Plané činy. 
          Láska krátká 
          Marné zhyny. 
          
          Otázka zní proto tiše :
          Kdo pro lásku stále dýše? 
          Otázka zní časem planně:
          Zapomeň už prosím na ně. 
          
          Prosbu tichý šeptal vánek, 
          Když opustil druhý zemi též  
          Srdce- látka z roztrhaných látek. 
          Láska nikde, všude lež. 
          
          Tiše sedět, dýchat, psát. 
          Proč jen nelze milovat? 
          Tiše plakat, křičet, smát se. 
          Lásce hlavně vysmívat se. 
          
          A tak, když se sklidní dech, 
          Utone tělo v pramenech. 
          A tak, až se vrátí oba. 
          Najdou jen tělo, které ovládala zloba. 

Tichá slova jako nože 
          Srdce v zradě šeptá 'cože?'
          Pár slov hříchů, tiché sliby, 
          Bolest v smíchu, staré vinny. 
          
          Hadí šepot ženy zrádné, 
          Zaviní že láska zvadne. 
          Nevinnost v srdci veliká, 
          Bolestí se zalyká. 
          
          Nezkušená dívko lásky, 
          Z chyb druhých jsou tvé vrásky. 
          Slečno, tvářící se nevinně, 
          Jen hádě bylo na vinně? 
          
          Ach má lásko, srdce pláče. 
          Nezbývá než k zkáze kráčet. 
          
          Ach Evo, Evo, řekni mi. 
          Jablko za odchod stojí ti? 
          Ach Evo, Evo, poznám lež. 
          Svého rozhodnutí lituješ.