Smrt. Její blízkost mě svírala jako kleště. Podivná otupělost a tělo, které jakoby zaplňovalo celé mé vnímání. Už tu nemám nic po čem bych mohla truchlit. Jen to tělo. Tělo, které jsem celý život přehlížela jako zátěž a samozřejmost... 

Topíš se ve slovech, 
Vplétáš se do sítí, 
Slyšíš už jen svůj dech, 
Tvá hvězda nesvítí. 

Podívala jsem se na hodiny. Zbývalo pět minut. Jen pět minut než sem vtrhnou a odvedou mě. Ale už nemá cenu dál utíkat, už nemám proč a pro koho... 

Temnota zalepí, 
Oči i uši, 
Rty na tě nalepí, 
Vysaje duši.

Co je to ticho? Je tu a přece není, nejde vyfotit, nakreslit ani napsat. Ticho vás pohladí po duši, rozvíří myšlenky, otevře vám srdce a celého si vás prohlédne. Když už vás má přečteného, vylétne vzhůru a zpátky se snese jako dusivý oblak. Vleze vám za nehty, vplete se vám do vlasů, ucpe vám uši a zalepí oči. Potom si vám sedne za krk a lapá vaše myšlenky dřív, než se vám vůbec dostanou do vědomí. Každou si důkladně prohlédne a dál posílá jen ty, co mu přijdou nejzábavnější. Ty filozofické a tíživé, co vás ve dne pronásledují a v noci nedají spát. Jako například: Co je to vlastně ticho?