Leje jak... z obří konvice, lépe to popsat nedovedu. Myslím na něho. Křik. Strašlivý křik se line ulicí. To jsou přece... to jsou přece nějaké děti! Chtěla jsem se podívat, co se děje, ale mé hodné ruce mě chtěly ochránit před tím hlasitým zvukem a zacpaly mi uši. Sklonila jsem hlavu. Kolem mé zastávky projede auto velkou mokrou kaluží a dá mi ledovou sprchu. Kéž bych si vzala dlouhé kalhoty, byla mi děsná zima. Zavřu oči, ale tuším, že se něco stalo ve škole pro postižené. Stojí pár kroků ode mě. Bojím se. „Vždyť je dneska pátek třináctého!“ prolétlo mi hlavou. Znovu jsem aktivovala můj sluch a zrak a zjistila, že zvuk vychází z opačné strany. Několik dětí na protější zastávce se snažilo řidiče aut, co jezdí kolem, nalákat, aby vjeli do jejich louže, větší, než byla ta přede mnou. Chtěli si udělat radost. Už se nestrachuju, usmívám se. Kéž bych mohla být zase dítětem.
