Adi

Šťastný nový rok. Ať je úspěšný. A prostě takový jaký má být.

Možná, že jednou udělám všechno dobře. Budu milovat člověka, který miluje mě. Dělat práci, která mě baví a jde. Nebudu studovat školu, která ze mě vysává moje já a požírá mě zaživa. Nebudu naivní a nebudu věřit ve člověka, který si to nezaslouží.

V rudém nebi hledám návod, jak mám žít, 
          přemýšlím o tom, kudy nazítří vůbec jít.
          Mapy v mých rukou jsou slepé jak patrony, 
          co když jsou cesty moje přísně střeženy?
          Na rozcestí se nezastavím, jdu přímo za nosem, 
          ti oni mávají mi před očima zlatým podnosem.
          
          Levá pravá, seno sláma.
          Pravá levá, kráva líná.
          
          Nohy se mi motají, mám na nich puchýře, 
          inu, kde najdu toho svého udatného rytíře.
          Hlasy se neozývají, všichni trpělivě mlčí, 
          slyším, jak koza na opačné straně mečí.
          Bojím se usnout, bojím se zvuků lesa, 
          bradu křečovitě tisknouc si na prsa.
          
          Rovně nebo odbočit, 
          vpřed nebo vzad?
          
          Melodie sladká mi v uších zní, 
          čekám, kdy konec hry zazvoní.
          Hrom se ozve, světlo problikne, 
          tou chvílí moje srdce navždy utone.

Myslela jsem, že jsme přátelé, ale my přátelé nejsme.
          Myslela jsem, že me máš rád, ale asi nemáš, protože bys mě nenechal se topit v téhle stoce, kdyby ti na mně záleželo.
          Myslela jsem si, že vydržím čekat, ale vzdala jsem to.

Člověk se někdy houpe sem a tam. Jako oběšenec na šibenici. Jako balónek na provázku. A i když momentálně stojím na podivné křižovatce, nevidím za sebou tolik, kolik bych chtěla. Člověk ujde dlouhou cestu, uzavře důležitou kapitolu, ale stejně není sám se sebou spokojený. Necítí se jinak. Volný. Mám před sebou důležitý den, v podstatě jen 70 minut, které rozhodnou, kam budou směřovat moje další kroky. Mám snad ještě věští strach než dosud, protože nevěřím tomu, že to vyjde. Asi to nebude takový problém, ale já si asi opravdu přeji, aby to vyšlo, záleží mi na tom.
          
          Přeji vám všem, kteří něco podobného zažíváte, abyste své cesty dotáhli do cíle. A možná také, abyste se nevzdávali při první zajížďce či kolizi. <3

Přesně 6 let, co jsem součástí této úžasné komunity. Sice čím dál tím méně, ale ne tak úplně dobrovolně. Mám Vás všechny moc ráda a vážím si vaší podpory. <3

Rozpadám se na jemňoučký zšedlý prach, 
          uvnitř sebe jsem krutý bezohledný vrah.
          Dotýkám se horkých hrubých tváří, 
          jsme přátelé dávní, dnes spíš staří.
          Cítím jeho neměnící se kořeněnou vůni, 
          za rok bude vonět stejně známě jako loni.
          V hnědých tmavých očích hledám city,
          jako by v nich byl snad obraz identity.
          
          Každý jeho dotek mne bolí a drásá, 
          avšak je v něm jakási mrtvá krása.
          Chci jej milovat a nenávidět,
          copak lze takový cit závidět?

Zdravím, 
          dnes jsem přečetla několik příběhů, které jsi napsala. Musím říct, že tvoji tvorbu obdivuji. Každý příběh má své kouzlo. Miluji tvůj styl psaní. Knihy podobného stylu ve mně vždy vyvolají směsici emocí, které nedokážu rozuzlovat. Knih a příběhů jsem za svůj krátký život přečetla dost, ale jen několik z nich mi způsobilo to, co ty tvoje. Pokračuj ve své tvorbě. Věřím, že s tvojí schopností vyvolat u čtenáře emoce - ať už se jedná o smutek nebo radost - to dotáhneš daleko, ať už chceš zůstat jen u Wattpadu nebo své myšlenky přesunout i na papír. 
          S pozdravem, tvá nová fanynka, Veronika.

Člověk se zahledí do hnědých teplých očí. A najednou, po pár letech, mu dojde, že v nich není ani kousek toho, co od života chce.

Ať je rok 2022 lepším rokem. Šťastný nový rok.