Ahoj všem,
poslední dny jsem nedobrovolně přesunula své psací impérium z pracovního stolu do nemocniční postele. Ano, mám s sebou notebook, vytištěné kapitoly a byla jsem pevně přesvědčená, že když už budu ležet a nic nedělat, aspoň dokončím korektury.
Realita? Můj organismus se rozhodl přejít do režimu „sleep mode“ a energii mi odpojili rychleji než Wi-Fi na lůžkovém oddělení.
Příběhy nejsou zaseknutý kvůli inspiraci… inspiračně jsem plně vybavená. Jax se mi hádá v hlavě s Kaylou, Beatrix manipuluje Noahem i v mém polospánku a Evie mi vyčítá, že ji nechávám čekat. To, co mi chybí, není nápad. Je to energie. A možná i kyslík mezi jednotlivými kapačkami.
Každý díl Rosenthorn Academy má napsaných minimálně patnáct dalších kapitol. Jen tam zatím nesmím nikoho pustit, protože ještě potřebují projít mojí kontrolou, jazykovým bičem a dramatickým filtrem (čili korekturami).
Držte mi palce a připravte se. Jakmile se zvednu z postele, zvedne se i peklo Rosenthorn Academy.
A protože víc než jedna válka v hlavě nestačí, musím ještě zmínit Otroky nenávisti. Tento příběh je kompletně dopsaný. Ale finální kapitoly, ty nejzásadnější, emočně rozervané a naprosto klíčové, na mě leží jako hromada cihel. Pracuju na jejich korektuře už dva měsíce. Ne proto, že bych nevěděla, co tam má být… ale proto, že to chci předat tak, aby to zasáhlo přesně tam, kam má. A to vyžaduje víc než jen čas. Vyžaduje kousek duše, kterou teď musím nejdřív znovu nabrat.
S láskou
Suzanne, momentálně připojená na kapačkách místo kávy.
