SuzanneEve
Ahoj všem,
poslední dny jsem nedobrovolně přesunula své psací impérium z pracovního stolu do nemocniční postele. Ano, mám s sebou notebook, vytištěné kapitoly a byla jsem pevně přesvědčená, že když už budu ležet a nic nedělat, aspoň dokončím korektury.
Realita? Můj organismus se rozhodl přejít do režimu „sleep mode“ a energii mi odpojili rychleji než Wi-Fi na lůžkovém oddělení.
Příběhy nejsou zaseknutý kvůli inspiraci… inspiračně jsem plně vybavená. Jax se mi hádá v hlavě s Kaylou, Beatrix manipuluje Noahem i v mém polospánku a Evie mi vyčítá, že ji nechávám čekat. To, co mi chybí, není nápad. Je to energie. A možná i kyslík mezi jednotlivými kapačkami.
Každý díl Rosenthorn Academy má napsaných minimálně patnáct dalších kapitol. Jen tam zatím nesmím nikoho pustit, protože ještě potřebují projít mojí kontrolou, jazykovým bičem a dramatickým filtrem (čili korekturami).
Držte mi palce a připravte se. Jakmile se zvednu z postele, zvedne se i peklo Rosenthorn Academy.
A protože víc než jedna válka v hlavě nestačí, musím ještě zmínit Otroky nenávisti. Tento příběh je kompletně dopsaný. Ale finální kapitoly, ty nejzásadnější, emočně rozervané a naprosto klíčové, na mě leží jako hromada cihel. Pracuju na jejich korektuře už dva měsíce. Ne proto, že bych nevěděla, co tam má být… ale proto, že to chci předat tak, aby to zasáhlo přesně tam, kam má. A to vyžaduje víc než jen čas. Vyžaduje kousek duše, kterou teď musím nejdřív znovu nabrat.
S láskou
Suzanne, momentálně připojená na kapačkách místo kávy.
SuzanneEve
@petapovidky Tvá slova mě zasáhla hlouběji než jakákoli kapačka. Děkuju. ❤️ Je zvláštní číst něco, co bych sama v tuto chvíli podepsala vlastní krví (pokud by mi ji tedy zrovna neodebírali ). Taky jsem věřila, že nemocniční postel je tichý chrám kreativity – a místo toho jsem skončila v režimu "vypnuto / restartuji / chyba systému". Tvá věta "postavy tě počkají a jestli ne, připomeň jim, kdo je šéf" mi vykouzlila úsměv. Přesně to jsem potřebovala slyšet. Moje postavy už si sice kreslí mapy útěku, ale já jim brzy zatnu tipec. Až se vrátí energie, vrátím se i já. A jak píšeš… pak bude hořet každá kapitola. Děkuju za pochopení, podporu a to lidské objetí mezi řádky.
petapovidky
@SuzanneEve Ahoj Suzanne, čtu to a jen souhlasně pokyvuji hlava. Taky jsem si kdysi myslela, že nemocniční postel bude ideální místo pro psaní…, klid, žádné povinnosti, jen já a moje kapitoly. Realita? Sleep mode aktivován, mozek v offline režimu, a místo kávy kapačka, která rozhodně neinspiruje k epickým zvratům. Takže: nepřepínej se. Tvoje postavy tě počkají. A jestli ne, tak jim připomeň, kdo je tu šéf. Energie se vrátí, duše se znovu poskládá, a pak to rozjedeš tak, že budeš muset přidat hasicí přístroje do každé kapitoly. Držím palce, ať se ti brzy vrátí síla…, nejen na korektury, ale i na to, být zase plně ty. S tichým souhlasem a plným pochopením, Irena
SuzanneEve
@Wolfy2743 Moc děkuju, máš pravdu, tělo si teď diktuje vlastní tempo a já se ho učím poslouchat. Jsem vděčná, že to chápeš, protože ta frustrace je někdy opravdu silná.
