Psát jsem začala zhruba v šestnácti letech, ale nikdy to nebyla intenzivní činnost, kterou bych se zabývala do hloubky a soustředila se na ní. Prostě jsem měla nápad, tak jsem sedla a napsala ho, takhle jednoduše. Proto ani nemám žádný ucelený román, jen malá drobná dílka, jejichž styl se měnil, jak jsem rostla a měnila se já. 
Tato dílka jsem skladovala v šuplíku a měla je jen pro vlastní potěchu. Teď, v nejlepším období středních let, jsem se rozhodla, podělit se s veřejností. Proč? Protože i kdyby to něco dalo jen jednomu jedinému člověku, má to smysl.

I started writing when I was about sixteen, but it was never an intense activity that I focused more on. I just had an idea, so I sat down and wrote it, so simply. That's why I don't even have a complete novel, just short stories whose style changed as I grew and I changed.
I stored these short stories in a drawer and had them just for my own pleasure. Now, in the best of middle years, I have decided to share with the public. Why? Because even if it only gives something to one person, it makes sense.