trocha adrenalinu před obědem? to si nechám líbit!
Sedm zbylých soupeřících se dralo po nočních silnicích o snové místo ve vedení.
Hazardovali na úkor svých životů—nehledě na následky.
Události posledních vteřin plynuly jako zpomalený film.
Odstartovalo to jediné auto, které nestihlo v zatáčce rychle zareagovat. Zvrat byl pouze otázkou setiny, auto zaúpělo, jeho předek se srazil se stěnou paneláku.
Ostatním závodníkům jen chamtivě blyštěly oči po vidině vítězství.
Než jeden prudce zastavil, řidič s helmou na hlavě vyskočil ven a sprintoval k polovičnímu vraku. Kolem se linula pára, obzvlášť z kapoty a pomačkaniny z ní.
Střepy předního skla napadaly do vozidla a z největšího podílu na řidičova stehna. Airbagy byly v pohotovosti, chránily řidičovu hlavu, když konstrukce auta neochránila tělo od trupu dolů. Kapota a jeho obsah byl natlačen na řidičovy zaseklé nohy.
,,Ne, ne. Ne, ne ne.” řidič-ka práskla helmou o zem, zůstala jen v kukle a zalomcovala s dveřmi auta. A nic. Bušila do toho zatraceného plechu, ale kupodivu nepomohlo ani to. Sklo bylo rozbité i u předních dveří. Strčila ruce dovnitř a opatrně řidiči sundala helmu, aby jí mohla odhodit ven.
,,Vnímej mě!” zlost, zároveň panika, se v jejím hlase stupňovala.
Jeho hlava se stočila, než zamumlal pár nesmyslných slov. Praštila do plechu, než mu sundala kuklu. Kontrolovala jeho tvář—líce měl napuchlé. Šok. Bude v šoku až bude plný vědomí.
Z kapsy vytáhla starý tlačítkový mobil, vyhledala kontakt číslo jedna, nato bez zaváhání číslo vytočila.
,,Už jste měli dávno dojet, co se, kruci, stalo!”
,,Boural. Má skříplé nohy, nevnímá, je zaklíněný do zmačkanýho auta. Honem, musíte mu pomoct!”
,,Mám v autě nůžky na plech, nadiktuj mi kde jste.”
Tak udělala. Slovo od slova.
Podivný zvuk chladiče byl jako tikající bomba, co měla každou chvíli bouchnout.
,,Jsme tam do pěti minut.”
,,Ale ani o vteřinu déle.” A pak ještě dodala: ,,Když to nepřežije; zabiju ho sama.”
