Ozvalo se hlasité křupnutí. Zvuk, jaký vydávají suché větve, když je rozlomíš přes koleno. Jenže tohle nebyl les. Tohle byla podzemní tělocvična Bloodstarské smečky. Ten zvuk znám. Tělo si ho vybaví dřív než hlava. Prasklá žebra – buď moje, nebo cizí. Dneska cizí.
Kolenem mu přirazím hrudník k podlaze, až mu vyrazím vzduch z plic. Vzduch... a trochu krve. Karmínová tekutina stéká z koutku jeho úst, přes bradu, kapka za kapkou na žíněnku pod námi. Rudé puntíky se rozplývají na umělé kůži. Vypadá to skoro jako umění.
Skloním se k němu níž. „Vzdej se,“ zavrčím mu u ucha.
-----
Malý úryveček z chystaného příběhu! Na instagramu je toho daleko víc! Kdo mě ještě nesleduje, běžte se tam mrknout, protože tam se mi lépe buduje atmosféra, když můžu přidávat hudbu a obrázky!
¯\_( ͡° ͜ʖ ͡°)_/¯