Už nezvládám žít pod tíhou vlastních myšlenek, nezvládám to sama. Jenže zajímá někoho, jak se cítím? Zajímá to ty lidi, které potřebuju? Samozřejmě, že ne. Ne dost.
Už nezvládám to, jak mi mamka řekne, že bych mohla příští léto jezdit na skůtru a mojí první myšlenkou je, jestli bych se na něm dokázala zabít. Už nezvládám to, že se probouzím a chci znova usnout, jen abych ještě na chvíli necítila, abych ještě chvíli neslyšela svoje myšlenky. Nezvládám to, jak se cítím. Nezvládám to. Nezvládám svou hlavu.
Dívka, která pro mě znamená úplně nejvíc, o kterou mám tak moc strach, kterou bych teď tak moc potřebovala, tu teď není, Zbyla po ní jen díra, kterou nedokážu zaplnit, a tapeta plochy mého počítače. Odešla, najednou je pryč a mě se nedaří jí vrátit. Ona se nechce vrátit.
Nesnáším to, jak moc mi běží čas, jak moc to nestíhám. Možná už nestihnu vidět svou kamarádku, tu jedinou, co tu pro mě pořád je, možná se nestihnu rozloučit. Nejspíš nikdy neuvidím svoje oblíbené kapely naživo, nejspíš neuvidím všechna ta nádherná místa, nejspíš nikdy nebudu vědět, jaké to je být dospělá. Nejspíš nikdy neuvidím svou kamarádku z Izraele. A to jenom proto, že nedokážu zvládnout svou vlastní hlavu.
Nechci je tu nechat, nechci tu nechat těch pár posledních lidí, které ještě dokážu milovat. Ale mám pocit, že mi nic jiného nezbývá. Nedokážu vypnout svou hlavu a už jsem unavená, už nezvládám všechny ty věci, co mi o mě říká má hlava, co si o mně myslí Ona, už nechci, aby mi něco dalšího ublížilo.
Chci jít. Na rukách mám svou vlastní krev a můj čas na to se vypnout utíká.
Nechci nikomu ublížit… ale nechci, aby mi někdo ublížil. Nechci být sama.
