Někdy bych z toho real světa nejradši utekla do světa wattpadu a už nikdy se nevrátila. Nemůžu říct, že mám přímo deprese, to si nemyslím, ale nějaký podělaný úzkosti to budou. Poslední rok, co mám nynějšího přítele, se to dost zlepšilo, ale pokaždý, když se pohádáme, se mi vše vrací. A třeba, stejně jako dnes, je to kvůli totální hlouposti, ale on má extrémně urážlivou povahu, je lehce arogantní a má celkem high ego, tak nezkousne, když mu něco vyčítáš “já”. Ty uvozovky, páč on to v životě fakt dotáhl daleko. Dělá na vysoký pozici v korporátní firmě, zatím co já jsem šest let na jednom místě a nehla jsem se o píď. Kariérní růst nehrozí, hlavně, že veškerý svůj volný čas investují do psaní knih zadarmo. No, co už. Je to nesmrtelná láska.
Ale to jsem odbočila. Mám trochu schýzu jet domů z práce. Nejradši bych se zavřela do nějakého z mých příběhů, zmizela, ztratila se ze světa. Protože fakt nedávám, když je doma tři dny ticho a jediný, co vidím, je jeho nafouknutá pusa.
Musela jsem někde upustit páru a mám pocit, že největší oporu mám kolikrát jen tady.
Čest těm, co to dočtou a lásku těm, co napíší koment. Zatím. <3
