Kdysi jsem stál na place *Wheel of Time* v rozhalené špinavé košili, s nalepeným knírem, černě nalakovanými nehty a vrstvami látky, které voněly potem, prachem a cizím světem.
Byl jsem jen komparz.
Jedno tělo v davu.
Ale právě tam jsem poprvé pochopil něco důležitého:
kostým není dekorace.
Je to dohoda mezi tělem a světem.
Pamatuju si, jak kostyméři špinili látky, upravovali asymetrie, přidávali únavu materiálu a vytvářeli iluzi minulosti. Nic nesmělo vypadat nové. Všechno muselo působit, jako by to něco přežilo.
Později jsem dlouhé hodiny chodil po výstavě Sharon Gilham v Mánesu a díval se na kostýmy úplně zblízka:
švy,
kůži,
kov,
výšivky,
ornamenty,
patinu,
lidskou práci ukrytou ve vrstvách.
A potom zemřela Amálka.
Šil jsem jí rubášek vlastníma rukama.
Tehdy jsem říkal, že channeluju svoji vnitřní Sharon Gilham.
Byla to nadsázka.
Ale nebyl to vtip.
Protože když oblékáte mrtvé tělo někoho, koho milujete, přestane být látka módou.
Stane se posledním gestem.
Poslední péčí.
Posledním obrazem.
Posledním dotykem.
Možná právě proto teď přemýšlím o outfitu na Svět knihy skoro obsesivně.
Ne protože bych chtěl vypadat „stylově“.
Ale protože nechci lhát vlastním světem.
Moje knihy jsou plné smrti, melancholie, ornamentu, touhy, těl, přepjatosti a světla, které se objevuje až po velmi dlouhé tmě.
A nechci před čtenáře přijít jako jejich uhlazenější, bezpečnější a společensky přijatelnější verze.
Poslední týdny proto experimentuju s vrstvami, patinou a zlatými žilkami na kůži.
Ne jako luxusem.
Spíš jako prasklinami.
Jako stopami světla v něčem poškozeném.
Možná je zvláštní brát outfit tak osobně.
Ale myslím, že tělo autora je také text.
A já už nechci psát jen knihami.
