Zatímco mnozí píšou nové příběhy, já se v posledních týdnech a měsících vracím ke starým textům. Ne jako k archivům, které by se měly jen oprášit a znovu vystavit, ale jako k živým věcem, které se po letech mění spolu se mnou.
Po dvaceti letech jsem se tak vrátil k Poslední noci v New Yorku.
Je to zvláštní pocit. Některé texty člověk kdysi napsal v určitém věku, s tehdejší citlivostí, bolestí, fascinací, iluzemi i jazykem. A když se k nim vrátí po tak dlouhé době, najednou slyší všechno jinak. Něco v nich pořád hoří. Něco je potřeba očistit. Něco dopovědět. Něco nechat být. A něco konečně napsat tak, jak to mělo znít už tehdy – jenže tehdy na to ještě nebyl čas, zkušenost nebo odvaha.
Právě proto má teď první díl Besame mucho svou novou verzi.
Není to jen „oprava“ starého textu. Je to návrat do jednoho světa, který mě kdysi formoval a který ve mně zůstal. Návrat k atmosféře města, nočních emocí, vztahové posedlosti, paměti, touhy, ztráty a věcí, které člověk ani po letech nedokáže úplně pojmenovat – ale pořád je cítí. A možná právě proto má smysl se k nim vracet v umění: ne proto, abychom minulost přepsali, ale abychom jí dali novou formu.
S tím jde ruku v ruce i hudba.
Když jsem se vrátil ke knize, začal jsem zároveň znovu promýšlet i její zvukový svět. Rozšířil jsem hudební album o nové stopy a celé jsem ho sjednotil do společného stylu, aby nepůsobilo jako nahodilý soubor věcí, ale jako soundtrack k jednomu vnitřnímu filmu. Něco mezi vzpomínkou, noční jízdou městem, intimním monologem a závěrečnými titulky, které člověk nechce vypnout hned po posledním tónu.
Nejde tedy jen o „nové písničky navíc“. Jde o to, aby kniha a hudba spolu dýchaly. Aby se vzájemně nesly. Aby text mohl mít svůj zvuk a hudba svůj příběh.
Pokud chcete, můžete si poslechnout tady:
https://youtu.be/PpCcU3KN_cg?si=Dj6Rocr9OkOL_lBV
https://youtu.be/Ud5UcpKyEiU?si=JMoS2JoCojl9jivB.
