ｗｅ＇ｒｅ  ａｌｌ  ｍａｄ    ｈｅｒｅ



Zdravím, wattpaďané. Znovu jsem zavítala na tuto - nyní již nechvalně proslulou - stránku. Jen tak, pro trochu nostalgie. A chce se mi plakat.  Nejen, že tu někdo ještě po šesti letech moje práce čte, čtou se hodně. Nevím, jestli je to jen tím kouzlem okamžiku, nebo tu skutečně zas něco málo přidám a vymyslím, to je všehovšudy asi jedno, rozhodla jsem se každopádně tuhle svou nástěnku hrůzy trochu zkultivovat. 
Nebudu asi nic mazat, bylo mi přece jen tehdy nějakých třináct, když jsem se sem přišla vypsat  z bolestí svého raného mládí, je to tedy svatyně vzpomínek, deníček, ve kterém přece nebudu po tolika letech škrtat. Zkusím odpovědět na zprávy, které tu pár let zůstaly jen tak nepřečtené, nedotčené. A hlavně zkusím vzkřísit ten oheň, který ve mně plál, když jsem tehdy psala hodiny a hodiny bez ustání, protože to se mi už nějakou dobu nepovedlo. 
Nehodlám přepisovat nic, co už bylo napsáno, ty příběhy si tu žily svobodně léta a už nepatří mně, nýbrž mému dětství. 
Takže vítejte u jakéhosi znovuzrození tohoto blogu, profilu, ani nevím, jak tomu dnes lidé říkají. Možná to ani není znovuzrození, možná se jedná spíše o sfouknutí prachu ze staré krabičky, otevření okna od zatuchlého pokoje. Jsem tu po letech, ohromena čísly, která na mne stále ještě vyskakují a doufám, že tu zase něco malého vytvořím. I kdyby jen nápad , první draft. Vítejte a bavte se, protože já se bavila skvěle....


•Pradávný rozhovor se mnou, z doby kdy jsem byla přemotivovaná malá holčička je zde : http://www.wattpad.com/121167349-rozhovory-s-wattpad-spisovateli-24-firefly_styles