Od včerejšího rána jsem celá roztěkaná, nedokážu se soustředit a mou hlavou probíhají různé myšlenky, při kterých mi z očí tečou slzy a já si přeji, aby to byla pouhá noční můra.
Pochopitelně mluvím o situaci, která nastala na Ukrajině.
Bolí mě srdce za všechny Ukrajince, ale také za Rusy, kteří nesouhlasí s válkou a účastní se demonstrací, ačkoli jim to nahání strach.
Při pomyšlení na maminky s dětmi, kteří museli zůstat bez tatínka, se mi svírá žaludek. Nedokážu si představit ani to, mít část rodiny na Ukrajině a doufat v zázrak. Doufat v to, že je ještě někdy uvidím.
Při pohledu na všechna ta videa a fotky mám pocit, jako kdybych se dívala na nějaký válečný film. Nedokážu vstřebat, že se to vážně děje. Pořád jsem si říkala, že teď už je jiná doba a takové věci už se nikdy dít nemůžou. Omlouvám se, pokud nějaké z těchto vět nedávají smysl, ale ze včerejška na dnešek jsem toho kvůli neustálému proudu myšlenek moc nenaspala. Navíc se mi toho v hlavě honí tolik, že to ani nejsem schopná sepsat.
Tímto způsobem Vám chci jen vzkázat, že je úplně v pořádku se v těchto dnech necítit dobře. Je v pořádku necítit se bezpečně a je v pořádku, pokud cítíte úzkosti a strach. Chci, abyste věděli, že tu jsem s Vámi. Nejste jediní, komu je úzko a cítíte nejistotu. Jsem na tom stejně a jsem tu pro Vás.
///
pro Ukrajinu.