Celý loňský rok 2019 jsem přemýšlel, čím si okořením rok další. Nemělo jít o žádné předsevzetí, protože na ty vskutku nejsem a končí velice rychle v troskách. A vím, že kdyby byl cíl v mých očích příliš malý, odhodlání ho dokončit se rozplyne jako čepice pivní pěny.

Mezi těmi všemi nápady, od výstupu na Kilimandžáro a měsíčním putování po nezalidněných místech planety, ale vyčníval jeden, který mi nedával spát a nezahrnoval šílené přípravy... vrátit se k psaní. Toužil jsem po tom každé ráno a večer šel spát s chaosem v hlavě. Opravdu jsem začal trpět vyloženě insomnií každou noc, co jsem se rozhodl usednout před psací stroj tzv. notebook a sepsat příběhy o Lesočertovi, Izabele, Theodorovi a dalších.

Vítám vás na mé cestě prastarým fantasy kontinentem, který dosud nemá jméno. Ve světě, v němž se přiblížil čas, kdy přes moře připluje slepec. V jeho stopách bude kráčet smrt, květy v jeho stopách uvadnou, krev naplní rodnou zem a matky naposledy obejmou děti. Šílenství přivede do vašich domů... Svět skončí a obrodí se tisíckrát, aby se jeho oči opět otevřely.

Nadchází věk utrpení a konce! Není v ničí moci zastavit čas žalu! Očekávejte znamení! Ponejprv se musí narodit dítě, jenž ponese symbol ándalë yn orbis, neboť jen skrz něj může slepec dojít odpuštění.