Zdravím, trochu netradičně, odsud:)
Chtěla bych napsat něco, co jsem nechtěla úplně dávat k jednomu příběhu, který pravděpodobně nečtou všichni mí sledující. Každopádně tohle bude asi dlouhý, osobní, ale vy jste moje safe space/komunita a já vám to chci vysvětlit bez filtrů. Už teď vím, že 2000 znaků mi stačit nebude a bude to pokračovat v odpovědích, haha.
Každopádně. Vy víte, že psaní miluju. Myslím, že 1-2 kapitoly denně o tom vypovídají své, ale taky začínám zjišťovat, že to v mém životě má i tu černou stránku. Let me try to explain.
Píšu už kolik, deset let? Poslední 3-4 roky opravdu intenzivně, na mém profilu se nasčítalo 26 příběhů a to mám některé v draftech. Psaní vždy bylo mým milovaným útěkem z reality a… to je právě to. Já neustále jen utíkám od reality.
Mám v životě několik změn. Vrátila jsem se ze Švédska doprostřed rozvodu rodičů, který, nechápejte mě špatně, neberu zas tak špatně. Kdo četl Long Way Home, řekněme, že Kylova situace kopírovala moji, jeho táta kopíroval mého, haha. Jen já nemám koule jako on a nemám to stále vyřešený jako on. Jemu jsem dopřála klidu, jen já ho stále ne a ne najít.
Taky jsem začala v nové práci a prakticky jsem se přestěhovala do Prahy, protože domov už není domov a já si uvědomila, že pořádně nikdy ani nebyl. A já bych nějaký ten domov ráda, takže si ho musím vybudovat, right?
Začala jsem běhat, více sportovat. Začala jsem být trochu víc otevřená novým věcem (jakože really chodím na runcluby?), konečně pomalu ale jistě hubnu a začínám být happier ve vlastním těle a mít se pomalu raději. Hodně kolem sebe slyším, že poslední dobou zářím.
Jenže já jsem jen perfektní v přetvářce (něco, co jsem si bohužel kvůli rodinné situaci osvojila přímo dokonale) a realita je taková, že naopak nemám zrovna nejlepší období. Život životuje a moje hra na to, jak je vše perfektní, což dělám od malička, se začíná rozpadat a já mám pocit, že s tím musím něco udělat.
1/3