|| CO JSME, KDYŽ NEJSME?
Když jste postava svého příběhu, ale nejste ani hrdina ani záporák, ani vlastně nositel děje ale jen ten bezejmenný kolemjdoucí. Když sedíte ve vlaku plném těch anonymních lidí a přemýšlíte, že pro ně jste taky jen anonymní, protože se vlastně neznáte, nikdy jste se neviděli a nikdy se po ohlášení vaší zastávky už neuvidíte, ale že je to vlastně takové smutné - ta anonymita, neboť vedle vás nikdo nesedí a vedle nich taky ne, takže jste vlastně všichni sami, ačkoli sami vůbec nejste a nedokážete potlačit tu zvláštní tíhu v hrudi, protože ji ani nedokážete pojmenovat a snažíte se jen soustředit na hudbu, která se line z vašich sluchátek, ale bolestně si uvědomujete, že ji nevnímáte, jak ubíhá krajina stejně jako život, stanice a cesta která nikdy nekončí, nýbrž se opakuje a vy stále a stále dokola potkáváte anonymní lidi, jen ne ty samé, pokaždé nové, což je vlastně ještě o to víc smutnější, protože na světě je přes osm miliard lidí, z toho minimálně miliarda těch, kteří se skutečně chtějí bavit, ale nemají s kým a proto sedí v tom samém vlaku jako vy a pokládá si stejnou otázku. A ten tlak nezmizí. Jen zesílí a potom ho začnete ignorovat, stejně jako všechny ty lidi kolem vás, protože jsou jen kulisami vašeho příběhu, který stejně nikdo nečte, protože vaše myšlenky nikdo číst nemůže. A i kdyby mohl, stejně na to nemá čas, protože na další zastávce vystupuje a ten bordel, jenž sedí ve vaší hlavě je rozprava na celé dny, možná i bezesné noci. Takže v tom vlaku nakonec sedíte jako idiot, až se přesvědčíte, že v hlavě máte prázdno. S jedinou odpovědí na otázku: "Co jsme, když nejsme?" - sami.
