Mé kroky léhké, váhavé,
vedou mě k místu hříchem prohnilém.
Studený ďáblův dech a slzy pekelné,
hladí mě po tváři bledé mé.
Když konečně před místem tím, 
na svých křehkých nohách stojím,
otevřu dveře, lehké jako peří 
a nejistým krokem vyjdu k oltáři.
Tamější démoni na mě hledíc, 
a já jim dobrovolně kráčím vstříc.
V ruce tisknu kříž stříbrný,
jež po korozi jest zčernalý.
Oni jej však na vědomí neberou,
ba naopak se mi jen vysmějou.
Konečně, na konec cesty se dostanu,
hned po té na kolena svá poklesnu.
Ty protrhnou se do krve, 
teď moji démoni, pojďte si pro mě.
Vrhnou se na mě, kuži rvou mi z těla,
a smutná píseň v mé hlavě zněla.
Z posledních sil zvednu tvář vzhůru
A svá další slova mířím k bohu:
 "Neprosím tě o milost či spasení,jenom prosím, dopřej přátelům mým štěstí.
Tělo mé si zbičuj 
a duši mou zlynčuj,
vlasy a nehty vytrhej -
co jenom chceš mi udělej.
Avšak lidi, co ve svém srdci prohnilém si nosím,
ať je zlo a smutek nikdy nepotká
 - já tě prosím."
Po poslední větě - po posledním přání,
je to tady, démoni ukázali se mým očím.
Sklopím hlavu, ruce rozpřáhnu
připravuji se na to, kdy s bolestí se obejmu.
Všechny mé prosby nadále platí,
když ona monstra přitáhnou si mě do chladného objetí
.Cítím, jak světlo mého těla skomírá,
všechno končí - konečně, má duše umírá.