Přešel k oknu a roztáhl závěsy. Okamžitě jsem odvrátila zrak, světlo jsem neměla ráda. 



,,Nemůžeš se pořád uzavírat," promluvil tiše a jeho kroky se stále přibližovaly k mé posteli.



,,Podívej se na mě," zašeptal a já ho poslechla. Zadívala jsem se do jeho očí, které mi najednou dodávaly klid, které jsem nutně potřebovala. 



,,Nemusíš být na všechno sama," pousmál se a nastavil ruku. ,,Pojď, něco ti ukážu."



Dívala jsem se mu do očí a pak spadla pohledem na jeho nastavenou ruku. 



Po chvilce zaváhání jsem ji chytla. Najednou jsem si připadala chráněná a neosamocená...



***



Vítám vás na mém profilu! Jsem náctiletá puberťačka, která dokáže poznat u svého blízkého, jak se cítí, ale dokážeš odhalit ty mou pravou tvář? 



~ holka s hlavou v oblacích

~ 



Už si dokážeš vybavit mou tvář? Ne? Tak dovol, abych ti nabídla místo vedle sebe a nalila ti kávu.



Spojené účty: @moon_light7



,,Nikomu nevěřím, protože ve tmě mě zradí i můj vlastní stín."



,,Pamatuješ na hvězdy? Pořád mi tě připomínají..."



***



Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Tohle místo... Je tak nevinné. 



Pustila jsem jeho ruku a přešla k jedné polici. Vytáhla jsem jednu těžkou knihu a přejela po ní rukou.



Má pravdu... Nemůžu se uzavírat do sebe... Musím se postavit na nohy. Proč bych na všechno měla být sama, když mám kolem sebe lidi, kterým na mně záleží?



Položila jsem knihu a otočila se na něj. Na tváři se mi objevil slabý úsměv, který se zvětšil, když jsem viděla jeho užaslý výraz.



,,T-ty se usmíváš!" vyhrkl. Roztáhla jsem ústa do většího úsměvu a objala ho. 



,,Našla jsem důvod, proč se usmívat. Našla jsem tebe."



*** 



Prosím tě, neusínej u toho. Netušila jsem, že mé kecy jsou jaksi uspávající. Ale za pokus to stálo, ne? Nebo chceš další kávu? :'D