Asi bych se měla všem svým čtenářům, co nedočkavě očekávají závěrečnou kapitolu k prvnímu dílu VD, omluvit. Pravdou je, že moje kreativita udělala "papa" a zavolala si taxíka na letiště, aby hned na to odletěla a už zapomněla napsat, kam jede a kdy se asi tak vrátí...
Od chvíle, kdy mi zemřel otec mám pocit, že jde všechno do p*** .... do prkýnka. Ne proto, že by mi ten člověk v životě chyběl, ale proto, že lavina, jakou jeho smrt odstartovala je otřesný nápor na psychiku a nedá se to zastavit, ani zmírnit. Mám pocit, že nemám prvnou půdu pod nohama a ani není nikde v dohlednu.
A to je ta chvíle, kdy prostě člověk vyhoří. Zvlášť tady na wattpadu, kdy ani z druhé strany není nic, co by ho tlačilo po té ztracené múze vyhlásit mezinárodní pátrání. A tak jen den ode dne hledím na zavřený notebook, stresem šedivím a vyčítám si, že nepíšu... ono to ale nejde.
A tak doufám, že budete mít strpení a pochopení, proč je tu teď takové ticho.
S pozdravem
vaše Ney.