nechci, aby mi bylo lip. chci se utapet v tom prazdnu a chci citit tu bolest. nerozpoznat rozdil mezi laskou a nenavisti, vztekem a touhou, protoze se mi tyhle veci vzdycky tak moc pletly. kde je hranice mezi pomoci a obetovanim se? a jakej je rozdil mezi tim odpustit a nechat se zadupat do zeme? chci slyset, ze vypadam chladne a ne, neni mi lito, ze jsem si zvykla odsekavat lidi ze svyho zivota, jako by to bylo vlastne normalni. chci ve dve rano lezet na zadech a nepustim si pisnicky do sluchatek, abych prehlusila ty hlasy. chci te sledovat zarudlyma ocima a nechci te slyset se ptat, jestli jsem v pohode. chci se rozebehnout a padat. protoze kdyby nebyla bolest, o cem mam vubec psat?