něco si tu odložím..
Lidé jsou zvláštní kreatury. Jen tak si pobíhaj po světě mezi veškerým tím tvorstvem a myslí si kdovíjak nejsou důležití. Ve strachu z dosažitelnosti ničí vše přirozené, a nakonec ruinují i sebe navzájem.
Bojí se nahlas vyslovit svůj názor, permanentně nosí masky, které jim společnost nasadila již v kolébce.
Zamilovávaj se a píší ódy na lásku. Zraňují a píší sáhodlouhé elegie o zlomených srdcích.
A mezi tím vším se jednou za čas narodí někdo, kdo se vlastně ani narodit nechtěl, protože se nemůže dívat na to špatné nenávratno, co vládne světu. Jenomže mu nic jiného nezbyde. Tak se bezradně protlouká životem, přijímaje vše, co mu kdejaký toulavý osud hodí pod nohy, a při tom píše poezii, kouká na hvězdy, hraje na ukulele a přeje si nalézt pochopení.
