sayu

[Attala]
          
          ,,Yoongi, dyť bát se o lidi je úplně normální. To je... blbost, aby sis tohle vyčítal. Kdybys je nemiloval ty, tak kdo?" pokrčil rameny blondýn, v ruce třímaje cigaretu. Yoongi to pochopil v jedno mrazivé odpoledne, když si všiml, jak Yongbok drží ruce kolem cigarety druháka a usmívá se na něj. Jmenoval se Hyunjin a taky strašně kouřil. A tak si vysloužil stejnou přezdívku, jakou měl Yongbok.
          
          Yoongi začal s kuřaty trávit čím dál tím více času. Nebylo to ani tak těžké, Hyunjin u nich na koleji začal trávit celá odpoledne. Měl ještě delší vlasy než Yoongi, což Yongbokovi vyhovovalo, protože měl konečně komu dělat copy. A pokaždé, když ho viděl mu je plést, Yoongi si instinktivně sáhnul pod vlasy a nahmatal ty dva, co mu pletl Hoseok a on je nikdy nenechal rozplést.

[Attala]
          
          Měl pocit, že nekonečný zvuk cvrčků mu rozdrásá uši. Už to nedokázal snést, nic nedokázal snést. Jako by chtěl vylézt ze svojí kůže, v uších mu pískalo, žaludek měl jako na vodě a on chtěl jenom křičet. Zvednout se, rozběhnout se, zařvat a pak nejlépe prostě zmizet. Ale to nešlo. A tak jenom dál seděl na kusu dřeva, lokty si opíral o stehna, hlavu měl svěšenou mezi rameny, poraženecky, a tupě zíral do země. Záda mu olizoval světelný plamen z plápolajícího ohně, na jeho teplo byl však daleko. 
          
          Kdyby to bylo o pár měsíců dříve, byl by býval sebou necuknul tolik, jako teď, když za sebou uslyšel praskutí větvičky. 
          Srdce se mu rozbušilo a on se ihned otočil. Tělem mu projela vlna jakési energie, než umřela v konečkách jeho prstů a vrátila se zpět ta nesnesitelná únava. Hlavu otočil zpátky a ignoroval teplo, které se do něj opřelo z druhého těla. 
          
          „Ahoj.”
          
          Yoongimu v krku zabublala odpověď, nic definovaného. „Jak ti je?” přišla další otázka. 
          
          „Úžasně. Vlastně mi nikdy nebylo líp,” vybrousil uštěpačně. Nechtěl nic slyšet. Ani od Hoseoka, ani od ostatních. Ale od Hoseoka nejmíň ze všech. 
          
          „Omlouvám se za to předtím,” mňoukl vedle něj tiše princ. Jestli se mu tak pořád dalo říkat. Yoongi se akorát zamračil. „Nech toho. Nechcu to poslouchat.”

Byl z toho všeho tolik zmatený. Vlezlo mu to do hrudního koše a chcíplo to tam pár dní zpátky. Myslel si, že to přejde lehce, tak jako přešel doteď všechno. Bylo to stejně těžké jako ten odznak, co se mu vyjímal na klopě. Ale do té doby se mu to nějak vždycky povedlo. To přejít. Ostatně neměl na výběr. Vlastně měl, jenomže jeho druhá možnost se skvěla v odrazu krví potřísněných stříbrných čepelí na jeho hrdle. Buď se přizpůsobí, bude držet pusu a krok a poslouchat všechny ty bestie na slovo, nebo zdechne. Občas bylo těžké nad druhou možností nepřemýšlet. Neměl by problém dostat se k něčemu, co by mu umožnilo vzít si svůj vlastní život. Bylo to nedůstojné, ale ne víc, než když by padl do hrdel těch nestvůr. Občas ho od toho odrazovaly pouze kočičí oči před těmi jeho.
          
          Jenomže teď před ním stál jenom Jimin s nervózním výrazem ve tváři. Snažil se ho zakrýt, otočil se k Jungkookovi zády a snažil se odbočit od tématu, jenomže černovlásek moc dobře věděl, že Jimin v tom musí mít prsty taky. 
          
          Mahra zmizela. O to tady totiž šlo. A Jungkook se zeptal, na plnou pusu, bez zbytečné kaše vedle. Před pěti minutami mu vtrhnul do ložnice (totiž, Jimin ho pustil. Jimin ho vždycky pustí), probodával ho pohledem, vraždil, ničil, trávil a nejradši by to všechno vážně udělal. Jenomže nemohl. A tak jenom nechal svoje hrdlo pálit ve snaze zadržet slzy, udržet si kamennou tvář, Jiminovi neublížit a zároveň z něj dostat to, co potřebuje slyšet. 
          
          Nevěděl, jestli to vlastně slyšet chce. Spíš ne. Nikdo by nechtěl slyšet, že je někdo další, s kým se člověk sblížil, prostě pryč.

Jeongguk stáhnul obočí k sobě. Zmateně zíral na papír před sebou, oči mu těkaly ze strany na stranu, tam a zase zpátky. Vysoký chlapec za ním, hrabaje se v dalších šuplících vedle cizího stolu, hledaje jakoukoliv nápovědu, vypustil z plic zadržovaný vzduch. A až ten zvuk Jeongguka probudil z tranzu. Otevřel pusu, chvíli z něj však nic nevyšlo. V ústech měl vyschlo. 
          
          ,,Amo není šalupa,” vydral ze sebe. Mladík za ním se zamračil, na patách se otočil a věnoval mu zmatený pohled. Nevěděl, zda slyšel správně. Jeongguk měl naproti tomu v mozku jenom šum mořské hladiny, který se s každou milisekundou víc a víc zesiloval. Před očima se mu dělaly mžitky, měl co dělat, aby neomdlel. Tohle byl problém. A i Taehyungovi za ním se sevřelo srdce úzkostí.
          
          ,,Cože?”
          
          ,,Amo není šalupa,” zopakoval znovu Jeongguk, drže v rukách onen papír, zíraje nanákresy tří vysokých stěžňů. Kde je ten jeden jediný? Měl tam být přece jenom jeden. Ta loď, ta loď ukradená přímo před očima Ephiorského námořnictva měla být jenom. Jenom malou, nicotnou. Ale hodna zlata. Byl to problém, je to problém, pokud to je-
          
          ,,Je to fregata.”

Jakmile očima utekl na místo, kam směřoval původně, pozvedl svoji ruku a taktéž se maličké pihy dotkl. Skvěla se pod dolním rtem, přesně ve středu. Jeongguk z jakéhosi instinktu zlehounka pootevřel rty. Jenom maličko, ale stejně to donutilo Yugyeoma se jich prsty dotknout. Byl to jenom lehký dotek, jako by tam skoro ani nebyl. Další, co pocítil byla váha svého vlastního těla, jak se k dlouhovlasému naklonil a políbil ho.
          
          Srdce mu tvrdě naráželo do hrudního koše, tvořilo kontrast s měkkými polibky, které si mezi sebou vyměnili. Nevěděl, jestli je to adrenalinem, nechutí k sobě samému nebo druhému, touhou a očekáváním, nebo za tím stojí něco zcela jiného.
          
          „Yugyeome,” zašeptal druhý tichounce oproti jeho rtům a mělce vydechnul. Prsty, které doteď zlehka objímaly Yugyeomovu čelist, něžně pomazlily jeho ucho, jak se Jeongguk pokoušel zavadit alespoň na malý moment o pramínky černých vlasů, které ho k sobě tiše lákaly. 
          
          Vždycky se mu líbily. Jak splývaly okolo jeho uší, kroutily se do drobných prstýnků a při každém jeho pohybu si lehce zatančily. A i přes všechny tyhle dny, dny plné potu, krve a bolesti, zvládl najít v Yugyeomovi útěchu. Pokaždé, když o ty lokny zavadil. Připomínaly mu něco, co dřímalo hluboko v jeho hrudníku. 
          
          „Yugyeome,” zašeptal znovu, ale i přes to nečekal žádnou odezvu. Nechal proto noc vyšumět do ticha, když se ještě tišeji zeptal;
          
          „Kdo ti ublížil?”
          
          
          

„Řekl mi, že jsem jak růže,” vybrousil ze sebe Jeongguk, obočí stažené k sobě, jako by přemýšlel více než obvykle. Jako by ho něco hlodalo v hlavě, tam vzadu. Po chvíli zvedl pohled, jenom aby se setkal s párem oříšků, o které se opíralo zlatavé slunce. 
          
          Yoongi si ho chvíli prohlížel. Tu onu chvíli mlčel, pak natáhnul ruku, kartami uzavřel hru, a až když se opřel zpět do židle, tiše vyslovil. 
          
          „Ty jsi moje liška.” 
          
          Teprve až po pár letech mu to došlo. Když Jeongguk seděl v kuchyni laděné do zelena, v ruce třímal sklenici s banánovým mlékem, k uším mu doléhal dětský smích a Jiminův zvonivý hlas, a on odpovídal Yoongimu na to, jak se mu daří v práci. Až tehdy mu došlo, že je přesně tam, kde má být. 
          

Mezi prsty mu klouzala zrnka písku, tak malá a nepodstatná, přitom součástí něčeho velkého. Jindy by to miloval. Za jiných okolností by se rozplýval nad jejich hebkostí. Dnes, teď, v téhle situaci, spíš řezala. Chtěl křičet. 
          
          Kliknul. Jednou. Jenom jednou. Chtěl pokračovat, ale zasekl se a neudělal to. Jazykem přejel po patře, pronikavě modrýma očima skenoval vodní hladinu, jestli se náhodou nevynoří hlava. Když se nic nestalo, svižně se vyšvihnul do stoje, div sebou opět neseknul, a rozběhl se. Vítr mu rozcuchal vlasy na zátylku, praštil ho do očí. Nezajímalo ho to. Chtěl křičet.
          
          Skočil do vody.
          
          Ponor ochladil jeho tělo, uklidnil mysl. Ovšem jenom na malou chvíli. Švihnul ocasem, silnými pažemi rozhrnul vodu kolem sebe, dal se do pohybu. Pod vodou křičet nemohl. Ale chtěl.
          
          Plaval, plaval a stále plaval. Nekochal se, neměl na to čas. Trvalo mu to, trvalo mu to poměrně dlouho, když neseděl na zádech svého tvora. Ale on potřeboval být sám.
          Eventuálně se dostal ke svému cíli. A opět - normálně by se pozastavil, poděkoval by za takovou nádheru mocné Eywě. Neudělal to. Nečekal ani malou chviličku. Strom duší mu poskytl, co si přál.
          
          Objetí, ve kterém se náhle ocitl, mu zalilo srdce zlatem. 
          ,,Hey,” uslyšel. Zacukal ušima, pažemi ještě více stiskl útlý pas v jeho náruči, hlavu vtlačil více do klíční kosti. ,,Hey, co se děje?” Aonung se odvážil odtáhnout až po chvíli, průzračné moře v jeho očích se slilo dohromady se zlatou lávou v očích druhého. Neteyam tam stál, jen tak, s vráskou mezi očima. Nechápal, co je špatně. Aonung si moc dobře uvědomoval, že lesní chlapec nemá ani ponětí o tom, co se děje. Moře se rozbouřilo, nastal příliv, slzy si našly cestu ven. A on tiše, tichounce, pozdravil.
          
          ,,Ahoj.”

,,Ublížil ti?” zeptal se Namjoon zmateně, zíraje na Jungkooka, jak tam tak sedí skoro jako tělo bez duše. Ale jenom skoro. Ten srnec měl hlavu svěšenou mezi rameny, jako kdyby se snažil zaplést sám do sebe. Povzdechl si – hlasitě a teatrálně. Namjoon se zamračil, mezi obočím se mu vytvořila nepatrná vlnka, už už se chystal nadechnout a na něco se vyptat, když v tom Jungkook odpověděl.
          
          ,,Hyung, když on nerad pekl koláče.”

"Křeč v jeho břiše a hrudníku nabyla na síle. Jeongguk si musel vyhrnout tričko až k žebrům, studený vzduch na kůži mu ihned udělal lépe, než začal roztřesenými prsty pomalu přejíždět kolem svého pupíku.
          
          Na malý moment to pomohlo. Vždycky to na malý moment pomůže. Jenže úzkosti nejsou přítelkyně, a proto trvalo jenom pár chvil, než se Jeonggukovi znovu udělalo špatně, a on opět tiše a bolestně zasténal."

“Chtěl utéct. Před světem, chtěl se schovat a zakňučet a zaplakat a plakat navždy a už nikdy nevylézt, a možná, jenom možná, od toho nebyl daleko. Jeho delší vlasy popadaly taktně kolem jeho tváře a vytvořily tak záclonku, která ho na malý moment oddělovala od celé existence. Až na to, že tu svoji cítil zevnitř. A před tím prostě utéct nemohl.”