Pocity, které mne provázejí posledními měsíci nijak nezlepšují pohledy, jakými se dívám na svět
Je pro mne strašně těžké prosadit názor toho, jak mi je, když sám všechny pocity nedokážu vstřebat. Cítím potřebu říct jen to, že jsem v pořádku — nikoho svými potížemi nepotlačovat.
Někdo si stojí za názorem, že jsem zcela normální. Že nejsem nemocný, že jsem prostě já. Kéž by to prostě byla pravda. Stydím se sám za sebe. Za to, jakým peklem si procházím každým dnem. To, jak velký strach mám z toho opustit vlastní bydliště. Z toho, že nevím, jaké peklo mne po zbytek dne čeká.
Prožívám hádky s vlastními myšlenkami. Odmítám se vůbec podívat na vlastní odraz v zrcadle. Jsem tak ošklivý. Tak nemotorný. Tak nemocný. Tak zbytečný. Nikdo mne nemá rád. Cítím oporu jen od své rodiny a pár přátel. Hledám sebevědomí, které mi už spoustu let chybí. Prožil jsem si spoustu řezných ran, spoustu sebevražedných myšlenek. Vzdal jsem se těch nejkrásnějších věcí, na kterých mi vždy tolik záleželo.
Momenty, kdy jsem do vlastních knih měl možnost přidat vlastní pocity. To jak se cítím a to, jakým peklem si já procházím. Bývají mi řečeny spousty vět.
Jsi zdravý, nic nepotřebuješ. Chceš být jen doma. Nic z tebe nebude. Chtěl bys být jen doma na počítači a válet si zadek. Tak moc bych si přál, aby to vůbec byla nějaká pravda. Bývám doma proto, protože to jediné, co mne zde drží je strach a bolest.
To jak se bojím toho, že mne zase všichni budou odsuzovat. Toho jak zase budu někde, kde je to pro mne cizí. Tam, kde nikoho neznám a jsem naprosto ztracený. Jsem tak moc vystrašený a zbabělý. Chci být jen zase šťastný. Tak moc.
