Zdravim.. moc nevim, co rict. Jednou jsem byla tak trochu spisovatel, rozumime si. Proste receno,  byla jsem tak trochu blazen s napadama. 

Takhle to je jednoduchy. 

Pravda je, ze jsem se schovavala do svych pribehu, abych utekla ty realite kolem sebe, ze jsem zapomnela, jak ji vlastne zit. A tak uz jsem jen vyhorelej byvalej autor, co ted sotva ze sebe neco vymackne na papir. 

Driv jsem mela ze slohovek jednicky, ale ted sotva zvladnu vymyslet dej a zapletku. Lasku. Psala jsem romantiky, jaka laska krasna dokaze byt, zatimco se ke mne kluci v realite chovali hrozne. 

A tak jsem zanevrela na ne, i na lasku. A v takhle mladym veku je to vlastne smutny. Hrozne... ale nedokazu uz se zavirat do tech kleci o nerealny lasce. Do pribehu, kde hlavni hrdinky hlavni hrdina miluje nadevse. Protoze to neni realita, tohle se nepocita.. ja nebyla ta milovana. Hlavni postavy byly.. a ja se marne dosazovala na jejich mista, abych se taky citila milovana.. falesne..