Někdy se nemohu rozhodnout, zda nenávidím více sebe nebo svět okolo. 
Není to tak, že by můj život byl ukázkovým životem posraným, a tak mám nejspíše nutkání k tomu dojít.
V jednu chvíli mám pocit, že se všechno rozpadá a já nestíhám sbírat už nesložitelné kusy, jindy necítím nic než prázdnotu chladnou jako led pronikající skrz můj mozek až do mého srdce a všeho mého bytí.
Ano jsou chvíle, kdy by se stavy, ve kterých se v danou dobu nacházím, daly nazvat šťastnými, ale že by dosahovaly nějakých závratných výšin se říci nedá.
Nerada mluvím s lidmi, nechci aby na mě zírali, ani aby na mě mysleli, natož mě litovali, k tomu není důvod.
Jenže poslední dobou nesnáším samotu.
Není nic víc, co bych sem mohla napsat, protože nic víc ani nemám.