A když jsem ještě tady, lidičkové...
Tak se vám musím moc omluvit za prodlevu a poděkovat, že tu se mnou stále jste. Vím, že potřebujete pravdu, co se se mnou mezitím dělo. Ale bála jsem se reakcí a taky toho, abych zase „neblábolila z cesty“ .
Bohužel teď v létě, jak jsem vám psala o tom období mezi narozeninami a svátkem, tak loni jsem den před narozeninami šla dědovi na pohřeb a hned nato na narozky jela už na dávno domluvenou a zaplacenou dovolenou.
A jako by těch pocitů smutku a hodně taky viny nebylo málo, tak jedna kamarádka z Wattpadu, se kterou se znám už od roku 2017 mi prostě jen chtěla popřát k narozeninám a bavit se o létě, výletech, plánech... Bohužel jsem toho v danou dobu nebyla schopná... Jenže mi hned nato začala psát věci, že si libuji v mizériích, protože kdyby ne, tak bych si nestěžovala a věc řešila s odborníkem... Vadí ji mé strachy a jsem na léčení, protože každý se chodí léčit k nějakému psychoušovi... A že si za problémy mohu sama. A že prý mé chování způsobilo její hněv.
Jenže já v tu dobu měla strach, jak půjde život dál... Bez dědy... S babičkou, která je tu bez něj.... A celkově i jak rodina... A bohužel právě babička měla před deseti lety, i když na Vánoce, vážnou nehodu a vypadalo to, že ji možná ani nepřežije. A tehdy jsem zase měla jinou kamarádku z Wattpadu, která mi nabídla, že se stane mou vrbou. Ale já se nechtěla otevírat... A pak, co se to babičce stalo, tak to ze mě muselo jít ven, jak to prostě spustilo kaskádu dost smutných věcí v rodině. A reakce? Svěřuji se špatným způsobem, a to prý lidi jako já dělají, a že jsem si za to mohla sama, protože lidé si za většinu problémů mohou sami...
A já si to pak x let vyčítala a hledala chybu u sebe... Jako bych ji u sebe nehledala už předtím. Babička se sice ze všeho vykřesala a teď ťape z vesela, nehoda nenehoda... Ale dědu mi už nikdo a nic nevrátí!
Pokračování v komentáři, muselo to ze mě ven.
