Mít dobré přátele, vzdálené, či blízké, intenzivně se s nimi sdílet, vnáší do našich životů pocit opravdové radosti. A také víme, že největší dar, který lze vůbec dát, je položit svůj život za své přátele.“ Víme však, že náš přítel by za nás svůj život položil? Můžeme si tím být natolik jistí? To už je otázkou naší víry v něj. Jen pokud mu bezmezně důvěřuji, natolik, že mu otevřu své srdce a odhalím svá největší tajemství a on mně naopak ty jeho, teprve potom mohu prohlásit, že mám opravdového přítele. Otázkou však zůstává, kdo takový skutečný přítel vlastně je. Když někoho znám, trávím s ním určitou část svého volného času a mohu se na něj spolehnout, pořád to z něj nedělá přítele. Je to kamarád. Přítelem nazývám člověka, ke kterému cítím ještě něco víc. Nevím, jak to přesně popsat. Je to jen takový neuchopitelný pocit blízkosti, sounáležitosti, důvěry a souznění.