Než jsi odešel

II.

K domu jsem přišla, když už byla tma. Zavřela jsem dveře od domu, sundala si boty a své kroky jsem směřovala do obýváku. Po tom co jsem vešla, jsem viděla, jak moji rodiče hrají karty a mamka se zrovna raduje z výhry. Bylo by divné, kdyby mamka někdy nevyhrála, neznám nikoho lepšího v kartách, než je ona.

„Tak jaký to bylo, zlatíčko?" usměje se na mě mamka. „Hele bylo to skvělý, ale všechno ti povím až pak, jo? Teď se půjdu asi umýt, udělám si večeři a hned ti o tom řeknu," řekla jsem s radostí a už jsem vybíhala schody nahoru. Nejdřív do pokoje a pak do koupelny.

To s tím "svěřováním" mojí mamce, neberte jako nějaký výslech z její strany. S mamkou to takhle mám od malička. Tak jak se nesvěřuju kamarádům, tak se právě naopak svěřuju mamce. Myslím si, že se náš vztah takhle upevnil od té situace s Chasem. V ten den mi mamka připravila horké kakao a konejšila mne celý večer. Povídala si se mnou o různých tématech, řešila se mnou, jak se těším do školy a já ani minutu nepomyslela na mého kamaráda. Od toho dne jí říkám snad všechno. Od kluků co se mi líbí, po jídlo co jsem za ten den snědla. A Jsem ráda, že takový vztah máme. S taťkou takový vztah sice nemám, ale taky ho mám moc ráda. V dětství jsme se toho spolu hodně nablbli. Tolik her, kolik vždycky dokázal vymyslet, jenom proto, aby mě zabavil. Měla jsem krásně dětství a jsem za to hrozně vděčná.

Vyjdu ze sprchy, vlasy smotám do ručníkového turbanu, tělo zabalím do županu a mířím znovu do pokoje. Tady na sebe oblékám pyžamo a tancuju před zrcadlem na písničky, které vychází z mého mobilu. Zrovna mi tam hraje Harry Styles se svým singlem "Watermelon sugar". Ať si všichni říkají, co chtějí, ale Harry je prostě úžasný člověk. To jak se chová i obléká je fakt skvělý, jsem ráda, že jsem tenkrát v dětství objevila boyband  One direction, a díky nim jsem teď věrná Harry girl. 

Scházím schody dolů a už odsud slyším smích mých rodičů. Mám ráda když jsou šťastní. Míjím je v obýváku, při mé cestě do kuchyně. Vyndávám si ze skříňky bílý talíř a z hrnce na něj nandávám těstoviny, které polévám nějakou skvěle vonící omáčkou a sypu na ně sýr. Mamka to musela dovařit chvíli před tím než jsem přišla domů, protože je to ještě horké.

V obýváku si sedám na sedačku a talíř plný těstovin jsem rozhodnuta spořádat při sledování zpráv. Jedna těstovina mi zaskočí, když je ve zprávách 9 letá holčička, která podlehla Shurmejově nemoci, nemoci které mohl podlehnout i před pár lety Chase. Udělá se mi úplně mdlo a těstovinu nejsem schopna polknout. Poloprázdný talíř pokládám na konferenční stolek a svou hlavu se zavřenýma očima zakláním dozadu. Zhluboka dýchám. Je šílené, co ve mně dokáže vyvolat jedna hloupá novina ze zpráv. Najednou slyším jak se zvuk z televize mění. Otevřu oči. Teď tam běží nějaký dětský pořad. Očima sjedu k rodičům a spatřím taťku s ovladačem v ruce. „Na tohle se dívat nebudeme," odvětí rychle, ovladač pokládá a veškerou svou pozornost věnuje opět kartám.

Veškerý hlad ze mě opadl. Talíř jsem vzala a odnesla ho zpátky do kuchyně. Neměla jsem ani chuť to dojíst. Bylo to už podruhé, co jsem dnes vzpomínala na tu ošklivou nemoc. Nechci na ni myslet.

Přijdu do pokoje, lehám zády na postel a má mysl je plná různých myšlenek. Slyším, jak mi na mém stole vibruje telefon, ale já nemám chuť vstávat, abych se podívala, co se děje.
Mými myšlenkami proudí Chase, jeho nemoc a všechny ty vzpomínky. Poprvé, co jsem ho viděla od doby, co mu ji diagnostikovali, bylo asi 2 týdny po tom, co se stalo na kopci. Ležel u sebe v posteli, byl napojený na několik hadiček a pohled na něj mě ubíjel. Povídal si se mnou. Ale ani jednou naše konverzace nepadla na téma nemocnice, nemoc nebo cokoliv okolo toho. Ani jsem se o tom bavit nechtěla. Ne, že by mě to otravovalo, spíš mi to vadilo v tom smyslu, že jsem nechtěla, aby na to pořád myslel. Ale Chase byl velmi silný na to kolik mu tenkrát bylo.

Za chvilku se z mých myšlenek přemisťuji do říše snů.