The Reason Why

2. Kapitola

백짓 장도 맞들면 가볌다

I list papíru se zdá lehčí, když jej zdvíhají dva

Po obědě jsme se s Eunji opět vracely do práce. Cestou jsem přemýšlela na tím co mi D.O řekl. A taky mě napadlo, že kdybych tam šla sama kdo ví jak by to dopadlo. Co takhle se zeptat Eunji, pozvat ji. Přeci jen z jejich dnešních otázek bylo poznat, že přeci jen by se chtěla s D.O poznat. Když jsme se procházeli dlouhou chodbou co směřovala ke kancelářím zastavila jsem Eunji, položením ruky na rameno.

"Ty, Eunji, poslyš. Napadlo mě, že když je o víkendu ta oslava co pořádá D.O, jestli by jsi nechtěla jít se mnou. Ono přeci jen by bylo lepší, kdyby jsme tam šly spolu, nebo ne?" zeptala jsem se ji a koukla na ní smutnýma očima.

"Bomi, já nevím. Vždyť ho ani neznám, nevím jestli je to dobrý nápad," odpověděla a pomalu se dostávala do své kanceláře.

"Eunji, co to povídáš, myslíš si, že já tam někoho znám? Jedině D.O je moje záchrana, se kterou můžu celý večer komunikovat,"

"Tak dobře, Bomi, přemluvila jsi mě můžeš se mnou počítat, ale jen pokud nebudu mít na víkend nějakou práci ano?"

"Ano, s tím naprosto souhlasím!" řekla jsem nadšeně a padla ji okolo krku, kdy během objetí jsem se koukla na obrovské hodiny, které ukazovaly čas na to, abych se vrátila zpět do své kanceláře a pustila se znovu do práce.

"Už budu muset jít, Eunji!" dodala jsem a pomalu se vydala do své kanceláře.

"Měj se, Bomi, ať ti to rychle uteče!" zavolala na mě Eunji, když už jsem se proplétala chodbou do své kanceláře. Ta velká hora papírů, která ráno ležela na stole mi přišla naprosto stejná, po té co jsem se k ní vrátila. Naopak mě mi ještě přišlo, že je o něco málo větší než byla před tím, což mi nahánělo hrůzu, že svou práci nestíhám a budu si ji muset vzít na doma. Což byla ta vůbec nejhorší věc co by se mohla stát. Jít s vekou horou papíru, přes celé město domů a na druhý den do práce, byl doslova horror. Ne, že bych nesnesla to dodělávat práci doma, ale víc mě tížila ta cesta. Lidé mají ráno přeci jen na spěch a nedejbože do vás někdo vrazí a papíry jsou na zemi všude kolem vás a vy se zkrátka musíte pro ně sehnout a posbírat je. Protože ten co do vás omylem vrazí to zkrátka nevnímá a stěží slyšíte i jeho omluvu.

Posadila jsem se opět za svůj stůl a vrátila jsme se tam kde jsem skončila. Znovu jsem si musela přečíst celý článek a ujistit se, že to opravdu může jít do tisku. Ty dobré jsem skládala napravo a ty špatné nalevo. Každou chvíli mi přišlo, že ty horší pomalu ale jistě vítězí nad těma dobrýma. A tohle vysvětlovat šéfovi, je opravdu někdy dost obtížné. Po víc jak dvou hodinách jsem konečně se svou prací skončila a zbývalo mi už jen odnést, dobrý tisk šéfovi. Popadla jsem všechny dobré papíry a vydala jsem se malou chodbičkou přímo do ředitelny.

Když jsem před ní došla, pomalu jsem se nadechla a zaklepala na dveře. ¨

"Dále," ozvalo se z místnosti a to byl ten pokyn, kdy jsem mohl vstoupit dál.

"Dobrý den, nesu Vám, zkontrolovaný tisk, který jsem ráno měla na stole," odpověděla jsem mu a položila je před něj na stůl a vyčkala na jeho další pokyny, nebo otázky.

"Není toho nějak málo?" zeptal se mě a položil papíry opět před sebe.

"Ano, všechny ostatní práce, se opravdu nedaly do tisku použít. Už je oprava chyb by trvala opravdu hodně dlouhou dobu,"

"Dobře, dobře. Budu Vám tedy věřit," odpověděl hlasem, kterým nedával své pocity najevo. Myslí to dobře nebo snad špatně?

"Tak já půjdu zase pracovat," odpověděla jsem a vydala jsem se na cestu zpět do kanceláře. Opět jsem zasedla za svůj stůl a otevřela laptop, přihlásila jsem se na e-mail, který byl plný nabídek a nejrůznějších zakázek. Musela jsem je jako každý den přečíst a ty nejzajímavější zaslat šéfovi. Taky jsem málem zapomněla na to, že mi můj milovaný kamarád D.O poslal e-mail, ohledně jeho víkendové oslavy. Naštěstí se také zmínil o tom, že můžu vzít někoho s sebou, tudíž mu nepřijde divné, to, že přijde Eunji.

Když už se venku stmívalo, věděla jsem, že tohle je ten čas, kdy má práce končí a já pomalu mohu opustit svou kancelář. Poklidila jsem všechny svoje věci a ty potřebné jsem si nachystala na stůl, abych se hned zítra mohla pustit do práce. Vyšla jsem ze své kanceláře a cestou po chodbě jsem se rozloučila s Eunji, která ještě musela pracovat.

Vyšla jsem z budovy a pomalu jsem se proplétala ulicemi, plných lidí, tentokrát spěchajících domů. Po víc jak půl hodině jsem konečně došla domů, tašku jsem odložila na stoleček, který se nacházel u botníku. Malou, úzkou chodbičkou jsem si to šněrovala do své ložnice a jako vždy jsem do ní skočila zachumlala jsem se do peřiny a vzala si svůj laptop. Podívala jsem se co nového, chvilku si psala s přáteli. Poté jsem se stavila do kuchyně pro hrnek horkého čaje a znovu se vrátila do postele. Chvíli jsem se ještě povalovala a pak se mi konečně podařilo usnout.