Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami, žila jedna princezna. Její tatínek si s ní nevěděl rady, byla neposlušná a drzá. Ať k ní byl zlý či hodný, stejně se nechovala, jak by měla. Pan král se rozhodl jí najít ženicha. Nikdo se k ní nijak nehlásil, protože nechtěli mít na krku takovou umrmlanou mršku.
Po nějaké době se na ni rozhodl podívat král daleké země, který si doposud nenašel svoji královnu. Nesl jméno Artuš VII. po svém otci, který jej nesl po svém dědu a tak dále. Byl velice bohatý, urostlý, znalý a pohedný. Mohl získat jakoukoliv ženu, kterou by si zamanul, avšak on se rozhodl pro výzvu. Rozhodl se získat princeznu Margitu a převychovat ji na dokonalou manželku a královnu.
Ihned jak přitáhl se svou družinou, se domluvil s králem a služebná ho zavedla ke komnatě princezny. Král Artuš VII. přišel do jejího velmi neuklizeného pokoje, kde se v posteli rozvalovala princezna Margita. Artuš nebyl zklamaný ani zděšený, doslechl se o jejích móresech. Sledoval ji velmi zaujatě, jako by viděl zvláštní zvířátko. Nad něčím přemýšlel a Margitu to vytáčelo. Poslala ho pryč z pokoje a on nic. Hodila po něm vázu s oschlou květinou a on ji chytil a položil na polici. Princezna vytočena jeho nadutostí se zvedla a chtěla ho z její komnaty vystrnadit osobně. Otevřela dveře a chtěla do něj strčit, aby ho vyhodila. Chytla ho za ramena, ale on jí chytil její zápěstí, shodil ji na postel a dveře zavřel. Margita na něj zakřičela, ať na ni nezírá a vypadne, ale král Artuš ji stále pozoroval. "Na co furt zíráš?! Nejsem pergamen, abys přemýšlel, co je na mne psáno! Řekla jsem padej, tak táhni!!" vykřikla na něj.
"Přemýšlím, jaké okovy vám při svatbě budu muset nasadit." pronesl až děsivě klidným hlasem. Trochu se usmíval, což princeznu trochu vylekalo, ale nedala se zastrašit. Odfrkla si a pronesla. "To bys mě musel zabít, abys mě udržel v obřadní síni, tupče!" on se jen zasmál, pustil ji a odešel. Princezně to bylo divné, ale kašlala na to. Zamkla si komnatu a pozorovala polonahé řemeslníky z kovárny. To se jí líbilo. Svatba s nějakým nafintěným idiotem, ani náhodou.
Někdo zabušil na dveře. Byl to rádce jejího tatíčka. "Princezno, král, vás otec, Vás žádá, abyste se dostavila do zahrad!" Tak to ani omylem. "Jistě, už jdu!" řekla, ačkoliv plánovala útěk za kovářovic synáčky.
Naštěstí to pro ni nebyl první útěk z komnat, takže to pro ni bylo snadné. Po zdařilém útěku z hradu se musela dostat za hradby, což bylo také lehké díky šatům obyčejného vesničana, které si 'půjčila' od kamarádky ze stejné vesnice, odkud pocházeli kováři.
Jakmile se dostala do vesnice, věděla kudy tudy. Kovářovy syny dobře znala. Jmenovali se Jakub a Matěj. Jakub byl starší, hnědovlasý a urostlejší, než Matěj. Matěj měl vlasy jako zralé obilí, ale určitě nebyl tak útlý. "Čau hoši!" pozdravila je. "No nazdar Gito!" oplatil jí pozdrav Kuba. "Kde máš Matěje? Před chvílí tu byl, ne?" zeptala se. "Je u pratety Alžběty, pomáhá jí, dokud se nevrátí prastrýc." Margita na něj zmateně pohlédla. "No nečum tak, Matěj tady sice není, ale slintala jsi asi nad bratránkem Martinem." Margita se sarkasticky zasmála. "Chacha, chocho, chichi, blbe. A vůbec, ukaž mi ho, s tím se ještě neznám..." mrkla na něj. Kuba se chytil za srdce a s hraným ublížením řekl: "To už ti s Matějem nestačíme? Ach, ta potupa!" a dramaticky si položil hřbet ruky na čelo. V tom vyšel z kovárny zpocený muž, vyšší než Kuba, s černými vlasy. Margita, úplně hotová z Martinova vzezření, šla ulovit další oběť své touhy. Chtěla mu podat ruku, ale Kuba zakřičel: "Martine, zachraň se, já ji zabavím! Aspoň jeden z nás musí přežít!!" Margita ho zabíjí pohledem, kdežto Kuba se nemůže přestat smát. "Jen aby sis nemusel hledat náhradu!" Zasmála se ona. "Já jsem Margita, -" Kuba ji přerušil: "Princezna, neskutečná potvora a nejnadrženější holka, co znám, Margita!" představil ji se vší elegancí.
