Čísla osudu ✅

8. - Osudu neutečeš

Ozve se melodie mého zvonku v bytě a vydám se ke dveřím, abych mohla Andreu pustit k sobě na návštěvu. Od té doby, co jsme si v kavárně všechno vyříkaly, je mezi námi zase všechno tak, jak to bylo předtím, než začala chodit s Patrikem. Domluvili jsme se na tom, že bude nejlepší, když se o něm už nebudeme moc bavit. Dobře vím, jak je pro Andreu těžké, že se musí plně hlídat, aby o něm nezačala nadšeně vyprávět. O to víc si jí vážím, moc dobře vím, že jsem se k ní teď nechovala jako správná kamarádka, která by ji měla ve všem podpořit. Naprosto chápu, že potom neměla chuť se se mnou bavit a nechovala se ke mně tak, jak jsem byla vždycky zvyklá.

Dřív jsem měla pocit, jako kdyby byla součástí mé rodiny, a jsem strašně ráda, že jsme k sobě našly cestu zpátky. Navíc mě od té doby, co jsme zase za dobře, přestal Patrik všude pronásledovat, a tak se můj život vrátil zpátky k normálu. Otevřu dveře, za kterými stojí Andrea promrzlá na kost. Ruce má překřížené přes hrudník, ramena má přikrčené ke krku a z prostředka pihatého obličeje se na mě usmívá její červený nos.

„Fuj, tam je zima. Nějak mě nenapadlo, že na konci října bude taková zima. Doufám, že tu máš hezky vytopeno, jinak si zabírám tvou postel i s peřinou," zazubí se na mě drkotající pusou a prodere se kolem mě dovnitř garsonky.

„Neboj se, víš, jak jsem zimouřivá. Já mám vždycky hodně zatopeno. Ale že jsi to ty, tak ti nabízím i horký čaj s medem.

„Tak šup, ať už je na stole," řekne s úsměvem a spokojeně si zamne ruce. Vydám se do kuchyně, abych dala uvařit vodu v konvici. Připravím dva hrnečky s pytlíčky jahodového čaje na linku a než je stihnu zalít, Andrea sundá boty i tenoučkou bundu a postaví se vedle mě. Zaliju hrnky horkou vodou a ona si jeden vezme do prochladlých rukou. Posadíme se spolu k maličkému stolečku a teprve potom se na ni pořádně podívám.

Oči mi padnou na poblikující červený nápis nad její hlavou. Mám pocit, jakoby mi přestalo tlouct srdce a z okolí se vytratil všechen vzduch. Nedošlo mi, že je to už dneska. Rychle zamrkám a znovu pohlédnu na nápis oznamující dvacet čtyři minut do konce vztahu.

„Co se stalo? Vypadáš, jako když bys viděla ducha," zeptá se mě Andrea vyděšeně a snaží se to překrýt lehkým zasmáním. Nenápadně se za sebe ohlédne, jestli za ní třeba někdo nestojí a nervózně těká pohledem hnědých očí po mém obličeji.

„Ale nic, asi se mi jen něco zdálo, neměj strach," odpovím rychle a nasadím falešný úsměv, „máš ještě dneska něco v plánu nebo máš pro mě celé odpoledne?"

„Nejspíš nic v plánu nemám, jsem celá jen tvoje," usměje se radostně a já mám pocit jako by mi dal někdo pěstí do hrudníku. Takže nejspíš rozchod po telefonu. Nechápu, že může Patrik klesnout ještě níž, než už se mu to podařilo. Ale asi je to tak dobře. Stejně bych ji za ním samotnou nepustila, když vím, že bude jejich vztahu konec. Doteď jsem z něj měla strach jen kvůli sobě, ale věděla jsem, že je Andrea minimálně po dobu jejich randění v pořádku a nic se jí nemůže stát. Osud se nikdy nemýlí. I tak jsem se ale každý večer ujišťovala, zda je v pořádku doma, za což se mi vždycky akorát vysmála, že se nemám chovat jako její máma. Když ale vím, že se dneska rozejdou, nemám v Patrikovi už ani kousek důvěry. Což když by ji místo rozchodu fyzicky ublížil nebo ji unesl?

„Viktorie?" vytrhne mě ze zamyšlení Andrein hlas.

„Promiň, co?" odpovím zmateně a snažím se přijít na to, co předtím říkala.

„Jsi tu nebo jsi ve vedlejší galaxii?" zeptá se se smíchem v hlase. Najednou mě na jazyku začne pálit neodbytná otázka a po chvíli bojování sama se sebou ze mě stejně vypadne.