Jde o místo

Připadám se tady úplně cize, i přes to, že jsem tady vyrostla.

Milovala jsem to tady, protože se tady stále něco dělo. Upřímně jsem čekala, že když budu po tak dlouhé době, jako je pět let, obcházet pražskou synagogu, vybavím si jen ty nejhezčí vzpomínky, ale ono nic. Snažím se každým kouskem mého těla najít sebemenší náznak čehokoliv pozitivního, bohužel marně. Cestou do Růžové ulice si zapálím cigaretu. Není to paradox? Koho může napadnout název "Růžová" uvnitř šedého velkoměsta? Vím, že hodně lidí by se se mnou hádalo o tom, že Praha obyčejným městem rozhodně být nemůže, dobře, možná souhlasím, ale pražáci ji dělají šedou a obyčejnou. Myslím, že na svůj věk mám procestovanou už pěknou řadu míst a název "srdce Evropy" je jen tak na oko. Lidi v tomhle městě milí nejsou, tak tedy, ani Praha milá nemůže být. Típla jsem nedopalek o bílý nátěr domu a z tašky, po úmorném hledání, vytáhla klíče. Nádech a výdech... Klíč se v zámku otočil.