Jde o místo

Světové jazyky

Na konci chodby se rozpínala velká místnost, která, tuším, byla obyvákem. Nebylo tu nic víc, než gauč, dvě křesla, zaprášený stolek a párek malých skříní, vůbec ale v pokoji nevynikly, zdály se tak malé oproti vysokým stropům a oknům. Napravo jsem viděla kuchyň spojenou s jídelnou menší chodbičkou a dveře nalevo zůstaly zavřené. Zatím jsem neměla náladu je otevřít a tak jsem vystoupala po strmých dřevěných shodech do patra. Mohla jsem si vybrat, jestli vlezu do prvních, nebo do druhých dveří. Sáhla jsem po klice těch prvních a otevřela je. Uvnitř vznešeně stála manželská postel s nebesy. Byla zaprášená, ale i přes to měla nos nahoru. Vyšla jsem a nakoukla do dveří druhých v tomhle patře. Vypadalo to na dětský pokojík. Nejsem si tím úplně jistá, protože dětské pokojíky bývají milé a veselé, jenže z tohohle šel chlad a tíseň.

Raději jsem odešla zpět do přízemí, a z posledních sil jsem vešla do posledních dveří v bytě. Pokoj vypadal na obyčejnou pracovnu. Něco mě ale táhlo víc a víc dovnitř a tak jsem šla dál. Neměla jsem co ztratit, teď tenhle byt budu muset nazývat domov, takže se ode mě očekává, že bych ho alespoň trochu znát měla.

Už jsem asi pochopila, co mě tam tak táhlo. V celém bytě totiž nebyly žádné doplňky, obrazy fotografie, nic, jen tady na masivním černém stole stála nějaká stará fotografie. Byla zaprášená, jako všechno okolo a taky sklo bylo už zšedlé stářím. Vzala jsem ji na světlo do obýváku. Sedla jsem si na parapet a otevřela velké okno. Dnes by v předpovědi počasí určitě hlásili, že je teplý letní a jeden z nejkrásnějšních dnů v roce, já bych ho spíš popsala jako nadměrně teplý den. Počasí, ale nebylo to co mě zajímalo. Na fotce totiž byla zachycena čtyřčlenná rodina. Vzadu někdo naškrábal tužkou číslice 1939, což jak mi došlo, byl rok pořízení fotografie. Zkrze sklo rámečku se na mě usmívala mladá paní o něco starší než já s havraními vlasy sepnutými dozadu. Na rukou držela maličkaté miminko, které spinkalo s dudlíkem v puse. Ženu objímal vysoký pán, s výraznými rysy. Vypadal přísně, i přes to, že se pokoušel o lehký úsměv. A jako poslední vepředu stál malý černovlasý chlapeček s jiskrama v očích. Celá rodina působila tak hrdě, vyrovnaně, odhodlaně, ale zároveň tak mile, že jsem v jednu chvíli uvěřila, že je to ta nejsilnější rodina a že dokáže překonat každou překážku. Bohužel jsem se v tomhle mýlila. Na fatografii ve skutečnosti byli mí, dnes již mrtví prarodiče a jejich děti. Fotku jsem musela odnést zpět do pracovny, protože při pohledu na, zprvu skryté, ale jasné žluté hvězdy na ramenou mých předků, mi začlo bÿt úzko.

Šla jsem si zase sednout na parapet a opět mě okolnosti donutily k zapálení si další cigarety. Uklidňuje mě ten pocit vydechování kouře do města oblékajícího se do večerního šatu. Pode mnou chodí tolik lidí a každý si hledí jen toho svého, každý si mele pořád jentu svou a přitom se každým dnem osudy všech lidí tolik proplétají. Zdá se být těžké dorozumět se s cizincem, protože mluví jinou řečí, je ale možné, že mluví mnohem víc vašemu srdci bližším jazykem, než člověk ovládající perfektně češtinu. A tak tedy tady sedím, popotahuju tabák a s každým výdechem ho posílám za lidmi sedícími v oknech, za těmi kteří čekají, až někdo porozumí jejich jedinečné řeči. Třeba s někým na tomhle světě najdu, já Sára Kleinová, židovka s trvalým bydlištěm v Prsze, ale ve skutečnosti bez domova, společnou řeč.