Jde o místo

Ten dům

Stiskla jsem kliku a pomalu vešla do chodby starého domu. Zašlé domovní dveře se za mnou prudkým nárazem zabouchly a já mohla vnímat vytoužené ticho a zvláštní směsici vůní čistícího prostředku a navlhlých novin. Sem tam jsem zaslechla jen tlumený štěkot psa, nebo prudce brzdící auto, jakýmsi podivným způsobem mě ty vzdálené zvuky uklidňovaly. Rozhlédla jsem se po celé chodbě, působila chladně a nedůtklivě, na jedné ze zašedlých zdí bylo několik bílých poštovních schránek, které tam úplně bez života visely. Otočila jsem hlavu nahoru a  při pohledu na několik pater kamenného schodiště nademnou mě napadlo, že domy nikdy nevypadají tak velké zvenku. Připadala jsem si, jako by mě ten dům chytil do spárů, jako by nebylo cesty ven, jsem oproti jeho přísně vypadajícím zdem tak malá, tak bezmocná.

Při pozorování chladného schodiště mě vyrušil chodbou rozléhající se zvuk hole, kterou lidé používají k lepší stabilitě při chůzi a pomalé šoupání nohama. Sakra, dneska nemám chuť tady nikoho potkat. Zpoza rohu schodiště vystoupil starý pán s bělavými vlasy a vrásčitým obličejem. Když zaregistroval, jak si ho prohlížím zastavil se a s úsměvem zvedl hnědou čepici na pozdrav. Úsměv jsem mu oplatila, i když mi do smíchu příliš nebylo. Popadla jsem má zavazadla a rozhodla se vydat do posledního patra, kde se nachází cíl mé cesty. Tomu pánovi, jsem byla moc vděčná za to, že se nepokoušel navázat nějakou konverzaci jen tak ze slušnosti. Nebaví mě mluvení z povinnosti. Stejně nikoho nezajímá, kdo jsem. Nevím, jestli se o to dostatečně zajímám já, a tím pádem mi zdvořilostní plýtvání slov přijde zbytečné. Konečně jsem vystoupala do pátého patra. Nejraději bych se tomuto okamžiku vyhla, ale bohužel to nejde. Rodiče chtěli ať začnu sama nový život, to mi problém nedělá, jen nevím, jestli je ta správná příležitost zrovna byt po prababičce v Praze, který je až příliš nacucaný  vzpomínkami. Existuje tak sto míst, kde bych byla momentálně raději. Místa známá i neznámá, je to jedno, hlavně vypadnout z tohohle domu, města, života... Stála jsem před starýma, dřevěnýma dveřma, vedle kterých stálo na zaprášeném a pavučinami ozdobeném zvonku jméno Klein. Musela jsem se ppusmát tomu, jak je minulost ironická, ale vlastně se mi chtělo brečet ze současnosti. Dvakrát jsem otočila klíčem a musela hodně zatahat za kliku, aby nespolupracující dveře konečně povolily.

Můj nos si už zvykl na tu originální chodbovou vůni, ale to, co mě přivítalo uvnitř jde jen ztěží popsat. Z nosních dírek, až po konečky prstů mnou prostoupil vzduch tak zatuchlý a plný prachu, až jsem se musela rozkašlat. Všechny věci jsem naskládala dovnitř a opatrně za sebou zavřela mírně zchátralé dveře. Teď jsem se musela s nechutí prozkoumat můj nový domov. Vymněnila jsem za svůj krátký dvacetiletý život hodně domovů, některé byly horśí, některé lepší, ale přes to jsem měla pocit, že k tomuto bytu si silnější citový vztah nedokážu udělat. Na podlaze a vlastně na všech kusech nábytku, od lampy po skříň na kabáty ležely silné násony prachu. Nechápu, jak se tam ta miliarda malinkých prachových částí mohla dostat, když byt byl izolovaný od světa na tak dlouhou dobu. Otázkou je, jestli je izolovaný stále a já se stanu jeho součástí odtrženou od všeho také, nebo jestli splyneme s okolím jako všechno ostatní. Ani jsem se nevyzula, ostatně mi to přišlo vždycky zbytečné a tak jsem šla prozkoumat byt dál než byl začátek vstupní haly.

~•~•~•~•~•~•~•~•~•~•~•~•~•~•~~•~•~•~•~•~
Nevím co tady mám psát, jenom snad chci poděkovat za každé přečtení, je to milé .
Btw:určitě si přečtěte také tvorbu od MrsKikisskaStyles a klara_preckova je to super✌