Noční klid protnul děsivý vřískot plný beznaděje, zoufalství a bolesti. Probudil jsem se ze svého bezesného spánku. Krev mi ztuhla v žilách. Je zpět. Ano, měl bych zavolat pomoc. Policii, detektiva, záchranku pro naříkající osobu, ale nebylo by to nic platné. Vždy při jeho útocích vypadne signál. Podíval jsem se z okna. Z apartmánu nade mnou stékalo po zašpiněné skleněné tabuli nemalé množství krvavých pramenů. Přál jsem si, aby to byl jen ošklivý sen, ze kterého se co nevidět probudím. Schoulil jsem se do klubíčka a začal jsem se nervózně pohupovat. Opět jsem zaslechl vřískot. Nemohl jsem to poslouchat. Chtěl jsem, aby už onen nebožák konečně ztichl a jeho trápení skončilo. Ovšem nemohl jsem nic udělat. Jen čekat. Kdybych naříkající osobě přišel na pomoc, stihl by mě stejný osud. Znovu se ozval onen srdceryvný zvuk, ale tentokrát to byl poslední výkřik z rychle ubývajících sil skomírajícího člověka. Slzy se mi draly do očí. Mohl jsem to být já.
Najednou něco udeřilo do okna. Bleskově jsem si setřel slzy z očí a v okně jsem spatřil dlaně přitisknuté na okně. Nic kromě rukou jsem skrz krvavé prameny neviděl, avšak i tak jsem věděl, že je to on. Když odtáhl ruce, tak se na okně díky jeho otiskům utvořila místa, kde nebyla ani krev, ani špína. Chtěl jsem utéct, ale strachy jsem se nemohl pohnout. Opět přiložil ruku na sklo, tak z něj částečně setřel ony nečistoty. Utvořil se průzor, kterým jsem ho spatřil. Kápě spadající do obličeje tak, že nic nebylo vidět, až na jeho oči. Ty vyvalené oči bez víček, které mě děsily ve spánku, mě teď upřeně pozorovali. Hra začala. Řekl klidným chrchlavým hlasem.
Ta slova mě vytrhla z mého transu. Při pokusu mrštně vyskočit z postele jsem se z ní spíše svalil. Mé srdce bilo na poplach. Neohrabaně jsem se zvedl. Slyšel jsem, jak něco tupě naráží do skla. Nehodlal jsem se otočit. Ztratil bych tím drahocenný čas. Rozběhl jsem se skrz svůj malý byt do předsíně. Jediné místo, kde jsem měl šanci na únik, protože bydlím v 9. patře. Stihl jsem doběhnou k jejímu prahu a vše nasvědčovalo, že ještě není uvnitř. Pokusil jsem se otevřít dveře. Zamčené. Z ložnice jsem zaslechl zvuk tříštícího se skla. Byl tady. Nemohl jsem zpět. Pohlédl jsem na stojan. Vislo na něm několik kabátů, mezi které jsem se schoval. Zaslechl jsem smích. Takže už víš, že jsi v pasti. Zaslechl jsem. Nevím odkud jsem ho slyšel, a to mě vyděsilo ještě víc. Mohl být kdekoliv. Chtěl jsem utíkat. Utéct od těchto hrůz, ale nemohl jsem.
Rozptýlilo mě hlasité bušení do dveří. Otevři! Jsi v pořádku? Můj nejlepší kamarád Tomáš přišel, aby mě zachránil. Hrklo ve mě. Byl jsem šťastný a na Tomáše naštvaný zároveň. Proč riskuje život pro mě? Já sám bych mu nepomohl. Byl bych schoulený do klubíčka ve své posteli, přál si, aby byl už potichu. Ovšem, že bych ho litoval, ale pomoct bych mu nešel. Obdivoval jsem jeho odvahu. Chtěl jsem se vymotat z kabátových spárů, abych ho mohl varovat před jistou záhubou, ale pozdě. Má noční můra již přede dveřmi čekala na mého kamaráda. Neviděl jsem ho dobře, pouze jeho matný obrys. Temně se zachechtal. Tomáš vykřikl Neboj já ti pomůžu. Chtěl jsem vylézt, varovat ho, ať jde pryč, jenomže tím bych riskoval svůj život, a navíc jsem se strachy nemohl ani hnout. Zaslechl jsem údery do dveří, které pod nátlakem začaly povolovat. Skrz začala prokukovat požární sekera, jež rozsekávala dřevo ve dveřích. V mém nitru mi svitla naděje. Malá, ale přesto tam byla.
Když se ve dveřích utvořila dostatečně velká mezera, protáhl se skrz do mého bytu. Měl jsem ho varovat, strhnout na stranu k sobě. Jakkoliv mu pomoct, ale nic z toho jsem neudělal. Najednou jsem zaregistroval pohyb. Vrhací hvězdice se zasekla v Tomášově břiše, následovala další, další a další. Jeho tělo se bezvládně sesulo k zemi. Postava na konci chodby se pousmála. Cítil jsem to. Otočila se a odešla do bytu. Tomáš bolestí zasténal. Pod ním se utvářela krvavá kaluž s nepříjemným kovovým zápachem. Rozhlédl jsem se, nikde jsem původce Tomášovy bolesti nespatřil. Neváhal jsem ani sekundu. Vypletl jsem se zpoza kabátů. Cítil jsem, jak mě něco chytilo okolo nohy. Nadskočil jsem strachy. Ležel pode mnou a z posledních sil mě držel za nohu. Nenechávej mě tady. Prosím! Vymanil jsem nohu z jeho sevření. Neměl jsi sem vůbec chodit. Odsekl jsem. Prosím. To bylo to poslední, co jsem od něj slyšel. Ano riskoval pro mě svůj život, ale nemusel. Navíc kdybych se jím zdržoval, tak bychom zemřeli oba. Zahlédl jsem postavu v kápi. Měl jsem málo času. Věnoval jsem mu poslední pohled.
Neohlížel jsem se a běžel jsem schodů. Ještě nikdy jsem neutíkal tak rychle. Instinktivně jsem zamířil dolů. 8. patro, 7. patro. Pak jsem ho opět zaslechl. Z mých spárů neunikneš. Tak proč se snažíš? Jeho hlas zněl zezdola. Srdce mi poskočilo strachy. Jak se tam dostal? Nemohl jsem se tou myšlenkou zbytečně zatěžovat. Už tak jsem byl vyčerpaný. Otočil jsem se na podpatku a běžel zpět. 8. patro, 9. patro, 10. Patro. Nohy mě pálili, dech jsem měl trhaný. Zatavil jsem se. Proč jsem se nevrátil zpátky do bytu? To by určitě nečekal. Měl jsem na sebe vztek. Patro pode mnou jsem zaslechl kroky, jeho kroky. Neměl jsem jinou možnost než pokračovat dál nahoru na střechu. Byly tam po straně požární schody. Jenže na které straně? Na střeše jsem doposud nebyl. Rozhodl jsem se pro pravou stranu.
11. Patro, 12. Patro. Běžel jsem z posledních sil. Nohy mi vypovídaly službu. Byl jsem jenom kousek od svého cíle. Jediné, co mi bránilo vejít na střechu byly dveře. Slyšel jsem, že onen muž je v mezipatře pode mnou. Pokusil jsem se dveře otevřít, ale na druhé straně je něco blokovalo. Srce mi vynechalo úder. Ne, to nemůže být pravda! Zasmál se. Byl blízko. Pokusil jsem se znovu zabrat do zaseklého křídla dveří a skutečně. Malinko se pootevřeli. Ovanul mě večerní, chladný vánek. Naplnil mě nový elán.
Blížil se ke mně. Jeho kroky měly pravidelné intervaly. Zdálo se mi, že mi odpočítávají čas. Konečně jsem utvořil dostatečně velkou mezeru, abych se jí protáhl. Neváhal jsem ani vteřinu. Vrhl jsem se skrz. Očekával jsem, že jeho kroky zrychlí, ale on měl pořád své tempo. Vyděsilo mě to více, než kdyby běžel. Měl jsem pocit, že jsem v pasti, přestože jsem mu již skoro utekl. Zamířil jsem doprava s nadějí na požární schodiště, ale marně. Místo schodiště tam čněla prázdnota. Vnitřnosti se mi sevřely strachem a zklamáním.
Otočil jsem se s úmyslem vyrazit na druhou stranu, ale v tom jsem ho spatřil. Ozářen měsíčním světlem tam stál vzpřímený v celé své hrozivosti. Vítr mu sfoukl kápi, čímž odhalil jeho tvář. Srdce mi opět vynechalo úder. Neměl obličej. Jeho oči bez víček a jeho zuby ve tmě zářily v pobaveném úsměvu. Instinktivně jsem ustoupil krok vzad. Zakopl jsem o trám střechy a přepadl přes okraj.
Padal jsem. Veškerá má snaha o přežití byla ta tam. Zahlédl jsem ho. Shýbal se nad trámem a bezmocně ke mně natahoval ruku. Dnešní noc protnul další výkřik. Ovšem nebyl můj. Byl jeho. Nee! V jeho hlase se odrážela bezmoc a vztek. Zavřel jsem oči. Vyhrál jsem. Alespoň částečně. Cítil jsem, jak se země zuřivou rychlostí přibližuje. Otevřel jsem oči. Vždyť je to můj poslední let. Musím si vychutnat poslední okamž.... Poslední hlasitý zvuk tohoto večera byl dutý zvuk, jak něčí tělo dopadlo na prázdnou, asfaltovou silnici.
