BÝT NĚKDO JINÝ

2 0 0
                                    

"Ellie, je čas vstávat".

Otevřela jsem oči. S námahou jsem odlepila víčka od sebe, abych spatřila jen barevnou šmouhu, co s trochou štěstí mohla být mým pokojem. Nebo taky ulicí, lesem, či čímkoliv jiným. Bylo to jedno, protože já nikdy nepoznala, jaké to je se probudit a vidět svět v ostrých obrysech. Po paměti jsem pravou rukou zašmátrala po nočním stolu a nahmatala těžké brýle s tlustými skly. Moje spojení s reálným světem, kdy se šmouha změní v konkrétní tvary. Nasadila jsem brýle a zamrkala. Hm, možná bylo lepší, když jsem neviděla vůbec nic. Zase další den, další stejný den, který zjevně nepřinese nic moc dobrého.

Vada zraku však nebyla mým jediným problémem. Často jsem si ve svých snech představovala, že mám dlouhé blond vlasy plné pravidelných prstýnků, hezký obličej s jemnými rysy, dlouhé nohy a ladnou chůzi. Se zděšením jsem vždy zjistila, že tou osobou, kterou bych si přála být, je moje spolužačka Caren. Ta, která se mi vždy nejvíce posmívala kvůli brýlím a mojí chůzi, která bohužel ladnou nepřipomínala ani v tom nejhezčím snu, který se mi jen mohl zdát. Mimo vady zraku jsem si totiž od narození nesla ještě pohybovou vadu. Díky ní jsem nikdy nemohla běhat a hrát si s ostatními dětmi, nemohla jsem sportovat ani skákat přes švihadlo, což mi samozřejmě moji vrstevníci- a nejen oni- dávali pěkně sežrat. "Kulhavá a šilhavá Ellien", to byla moje přezdívka co si jen pamatuju. A tak jsem se uzavřela do sebe a do svého světa už nikoho nechtěla pustit. Moji rodiče se sice chvíli snažili spřátelit mě s dětmi ze sousedství, ale když zde narazili na odpor, rychle je to přešlo. Děti jsou hold zlé, diskriminují a selektují a slabší kusy prostě segregují.

Vstala jsem z postele, své rovné černé vlasy jsem spletla do copu a oblékla si své oblíbené volné tričko a plandavé džíny,které zakrývaly moji pochroumanou levou končetinu. Lidé se mě často ptali, jestli jsem měla nehodu. Vždy jsem měla nutkání vymyslet si nějaký dojemný a srdceryvný příběh o tom, jak jsem o vlásek unikla smrti, když mi auto přejelo nohu nebo tak něco, ale pravdou bylo, že jsem se takto již bohužel narodila. Co bylo špatně, že jsem se narodila s deformací končetiny, žádný doktor netušil. Má matka měla bezproblémové těhotenství a nikdo z rodiny nikdy takový problém neměl. Smutné bylo, že všechny moje tety i sestřenice byly opravdu krásky nebo alespoň zcela normální dívky a ženy bez vad, vždy usměvavé a veselé. Dokonce i moje matka se svými kaštanovými vlasy, klidnýma modrýma očima a perfektní postavou dodnes okouzlí nejednoho může. Její srdce však patří jedinému, a to mému tátovi.

Do školy mě rodiče vozí. Moje matka se totiž bojí, že by se mi díky mé vadě mohlo něco stát. Třeba že by mě porazilo auto, nebo tak něco. Ale už ve svém věku si uvědomuji, že pravda je trochu někde jinde. Moje matka vždy špatně snášela to, že se mi ostatní smějí a trpěla pocitem, že když mě bude všude doprovázet, tak tomu zabrání. Opak byl ale bohužel pravdou. Nejen že se mi spolužáci smáli, že jsem šilhavá a kulhavá, ale navíc se do mě začali strefovat, že mě do školy vozí maminka. Povzdechla jsem si.
"Do školy bych došla i sama, už jsem velká," zkusila jsem nadhodit, když matka odemykala auto dálkovým ovladačem.

"Nepřipadá v úvahu," zklamala mě matka "ale máš možnost ukázat, že si skoro dospělá," dodala potom a ve mě svitla naděje. "Odpoledne potřebuji zajet mimo město a táta bude dlouho v práci. Budeš muset tedy školním autobusem," mrkla na mě.
Uff, tak to nebylo úplně to, co jsem chtěla slyšet. Do určité míry to bylo osamostatnění, ale...mnohem raději bych šla pěšky. Anebo na kole. Nicméně, odporovat by asi nemělo smysl. Čeká mě tedy dlouhý den posměšků a narážek, který bude zakončený parádní cestou autobusem. Super.

Celý den ve škole jsem prožila tak nějak napůl ve snech. Myslela jsem na to, jak by bylo úžasné, kdybych se probudila jako někdo jiný. Tak moc jsem si přála nějaký zázrak, který by z té ošklivky udělal normálního člověka. Nepotřebovala bych Careniny kučery ani dlouhé nohy. Bohatě by mi stačily dvě zdravé nohy a oči, které by i bez brýlí viděly víc, než jen barevné šmouhy. A hlavně, přála bych si kamaráda. Spřízněnou duši, která by mě vyslechla a prostě jen byla se mnou. Prosím. Vždyť nechci tak moc...

Kůň a jeho dívkaKde žijí příběhy. Začni objevovat