The Last Territories

Za pět dvanáct

Bestie se sápala po jeho krku.

Přeživšímu zbývaly sotva tři vteřiny, než se stane obědem. To není věc, kterou by se chtěl někdo stát, protože to zaprvé bolí a za druhé je možnost, že by se z něj stalo to, co se ho snaží sežrat. A to už je asi lepší ta úplná smrt, než se stát tou otrhanou zrůdou a plahočit se po světě, jako další připomínka kruté reality.

Tři vteřiny zbývaly, než by se mu špičaté zuby zaryly do krkavice s čerstvou okysličenou krví. 

Dvě vteřiny mohl přemýšlet nad svými možnostmi.

A měl jen jednu vteřinu, aby vytáhl z poutka na stehně lovecký nůž a zabodl ho bestii skrz patro otevřeného chřtánu a to, co tomu zbylo z mozku, přepůlil. 

Děsivé humanoidní stvoření nepříjemně zaskuhralo a ještě se Přeživšího snažilo podrápat svými až moc dlouhými drápy na až moc dlouhých plísní ožraných pažích, než všechna zbývající nervová spojení přestala kompletně fungovat a nemrtvý se konečně stal úplně mrtvým. 

Přeživší jen ležel na zádech v krvavé rose a držel před sebou natažené ruce, ve kterých svíral nůž tak křečovitě, že mu až začaly bělat klouby, jakoby snad chtěly přetrhnout kůži a vyskočit ven. Nedokázal se ani pohnout. Jeho mozek musel stále zpracovávat to, co se právě stalo. Právě unikl smrti jakoby to pro něj byl denní chléb, i když to bylo poprvé, co se k jednomu dostal tak zatraceně, nebezpečně blízko. Teritoria mu daly druhou šanci.

Nadledviny v chvíli klidu přestaly pracovat naplno a adrenalin začal opadat. Nervová soustava začala vnímat situaci a uvědomovat si, jakou hovadinu Přeživší udělal, když se vydal naproti smrti. Ten se se zuřivě bijícím srdcem a pachutí kyselosti v puse vyškrábal na nohy jako postřelená srnka a chtěl co nejrychleji z místa zmizet. Uvědomil si, že chodit sem, na volné prostranství s omezenou viditelností navíc bez pořádné zbraně, byla naprostá, ale naprostá hovadina a jeden z nejrychlejších způsobů, jak se o status Přeživšího připravit, a stát se jedním ze Spálených. Ani naděje potkat po dlouhé době živého člověka, ani vidina kuchyně s kredencem plným konzerv nebyla lákavá natolik, aby takhle riskoval dále.

Sotva popadl trošku dechu, otočil se o 180° od domu a chtěl zdrhnout zpátky do lesa. Jenže na tohle už bylo pozdě, Teritoria nedávají moc druhých šancí a on si už svou naději vybral. Šílená, ostrá bolest na spánku a pískání v uších bylo polední co cítil, než mu oči zamlžilo černo a opět se sesypal do krvavého bláta, které teď obohatil i krví svou.

......

.................

'Kde to jsem....?'

'C...co se stalo..?'

První co Přeživší cítil po neurčité době byl chlad. Nedalo by se přímo říct, že by byla kosa jako kdyby ho někdo strčil do ledničky, ale bylo to dost nepříjemné na to, aby ho to donutilo se zakulit do klubíčka. Jeden hluboký nádech a malý pohyb mu znovu oživil bolest na levé straně hlavy. Bolest se stala jakousi poznámkou na žlutém papírku pod magnetkou na lednici, který mu jasně připomněl, co se tak nějak přibližně stalo. Nemusel se ani hýbat, ani otevírat oči, aby svou polohu mohl téměř bezpečně určit. Podle chladného, vlhkého a těžkého vzduchu táhnoucího lepkavou plísní, se dalo určit že se jedná o sklep či jiný druh skladiště, kde se dost dlouho nevětralo. A podle nepříjemného tlaku na pravém boku bylo více než jasné, že leží na podlaze hozený jako kus hadru. Pokud tohle vše vnímal, mohl se na sto procent ujistit, že ho jeho pitomost nezabila, ale ještě je naprosto živý. I když teď i naprosto nepoužitelný.

Jak dlouhou dobu na podlaze ležel se poznat nedalo. Počítání kapek, které odněkud padaly s jemným plácnutím pokaždé za zhruba dvě a něco malilinko vteřiny, se také uplatnit nedalo. Unavená mysl postupně slila kapání a zvonění v uších v jeden otravný zvuk, který postupně přestával být vnímán víc a víc, čím déle Přeživší ležel na zemi v chladu. Nespal, ale ani nebyl úplně vzhůru, jakoby si jeho duše zabalila kufry a vypadla někam daleko od své schránky. Už navyklé zvukové prostředí narušil až zvuk hlasitější, který donutil smysly zmoženého člověka se zase vrátit do pozoru. Znělo to podobně jako další plácnutí kapky do louže, která ale byla mnohonásobně větší a těžší než jakákoliv normální kapka. Že se jednalo o botu, která šlápla do malé loužičky, mu došlo až teprve když se zvuk ozval vícekrát,  v rytmu přibližujících se kroků.

,,Vida, vida. Že by ses konečně probral Růženko?" ozval se neznámý, lehce chraplavý ženský hlas, než se kroky zase začaly blížit ke schoulené postavě na podlaze.

_______________________________________

Jou, jou, jou

Ano, ještě pořád žiju a snažím se psát, i když to teď kvůli nové škole byl hodně těžký úkol a navíc i pracuji na něčem novém, co snad také jednou vydám (hehe, vážně čekám že si tohle ještě někdo přečte?)

Jinak děkuji každému kdo něco ode mě jen přečte, moc si vážím každého kdo se na mou tvorbu podívá

Zatím snad někdy brzy, řízek s vámi. Adios!