The Last Territories

Poslední Teritoria

Moje vzpomínky, má minulost...vše je to rozmazané, zahalené šedými mraky. Tak, jako je okolí zničeného reaktou zahaleno mlhou nosící smrt. Teď, teď jsem nikdo. Bez minulosti, bez vzpomínek, beze jména.

Procházím starými ruinami, které jsou jediným odkazem světa, který tu kdysi byl. Jaký to žalostný pohled na mrtvou krajinu... Jak vlastně svět zemřel? To...si přesně nepamatuji, ale cítím, že to někde v mé paměti je, někde hodně, hodně hluboko za šedým mrakem zapomnění. Jen to najít... Velká Válka, ta...ta katastrofa následována koncem civilizace... Přeživší tu tomu říkají Konflagrace, Velký Požár, Vzplanutí, Záření, jak chcete. Ano, správně, Přeživší. Ač se to zdá téměř nemožné, stále tu žijí lidé. Obývají ruiny světa zničeného k nepoznání lidskou rukou. Vlastně, OBÝVÁME. Jsem jedním z nich. Jsem Přeživší. Jsem jeden z těch, kteří říkají svému domovu Poslední Teritoria, alespoň podle toho co vím.

Nepamatuji si sice moc, téměř nic, ale definitivně vím, že život zde je plný nebezpečí. Radiace, hladomor, žízeň, nemoci, divoké bestie...bandité a blázni. Pak také aberace, anomálie, zvláštní a záhadné, zdroj velice vzácných a užitečných věcí, dosud nepoznaných vědou, a také zdroj smrtelného nebezpečí.

...Ale hlavně, v první řadě, to jsou ONI. Spálenci. Znovupovstalí hladoví nemrtví, ti, co měli tu smůlu že byli tak blízko reaktoru nebo se nakazili, ti, co měli být tuzí jako prkno a zahrabáni tři metry pod zemí. A nejsou. Jsou tu mezi námi. Prokletý a děsivý odkaz Konflagrace potulující se po kdysi krásné krajině...

Někdy, někdy mám dojem, že jsem tak blízko vzpomínce...vzpomínce na něco velmi, velmi důležitého. Něco, co tohle všechno spojuje. Tu katastrofu, Velkou Válku, ty šeredné věci, Konflagraci, mé vzpomínky a mou minulost. A také malý dům ztracený uprostřed Teritorií. Netuším jak, a už vůbec netuším proč, ale mé nohy mě donesly k mýtině někde u lesa. Skrz hustou mlhu rozeznávám obrysy střechy a malého větrného mlýnu patřícímu generátoru elektřiny. Vím, že tam je. Vím, že tam mám jít. A nějakým způsobem vím, že tu najdu něco velmi, velmi důležitého...něco, co bylo ztraceno za hustým mrakem zapomnění.