Vzpomínka

Touha po pomstě

Jeho země byla...? Myslel tím zemi s malým z nebo tu s velkým Z? Než jsem však stačil promyslet tuhle otázku, dal mi na ni odpověď sám.
„Abych byl přesnější, naše planeta Země byla zničena." Řekl se smutným úsměvem a očima, ze kterých vyzařovalo tolik bolesti, že mě bodlo u srdce.
Pozastavil jsem záznam a zíral na hologram s otevřenou pusou. Celá planeta byla zničena? Jak se to stalo? Byl tohle důvod, proč odešel do jiné dimenze? Proč? Co ho sem táhlo? Zhluboka jsem se nadechl.
„Zatraceně, Angusi.." Vydechl jsem a pustil záznam dál.
„Hoots nechal vybuchnout své srdce, za účelem zničení Zargothraxe a tohle byl následek." Řekl. „Bohužel selhal. Jak už jsem řekl, prošel jsem za Zargothraxem portálem do této dimenze. Neměl jsem nikoho, na koho bych se mohl obrátit. Hootsman byl mrtvý. Moje armáda - mrtvá. Ty - mrtvý a ještě k tomu, kladivo Slávy bylo bezmocné."
Musel být totálně v koncích, když mě potkal.
„Když jsem zjistil, že jsi naživu... Byl jsem v šoku a zároveň měl radost. Nevěděl jsem však, na čí jsi tady straně. Potom, co jsme se setkali a ty jsi mi řekl o Silách Spravedlnosti..." Usmál se. „Zdá se, že to byla jiskřička naděje, kterou jsem potřeboval. Využil jsem tvé rady, použití legendárních očarovaných trysek, abych se dostal do Sluneční korony a obnovil sílu kladiva.. Zdálo se, že ostatní byli trochu v šoku, když mě uviděli přistát na zemi před nimi a v klídku ničit střely nepřítele. Pak jsi mi i přes moje námitky předal velení nad DSS Hootsforce. Tvojí vesmírnou ponorkou. Zatraceně, tu bitvu jsme málem prohráli..."
Uchechtl jsem se a poškrábal se na hlavě. Měl pravdu. To bylo těsné vítězství. Já na něj byl, ale hrdý. V jeho dimenzi to musel být on, kdo vedl armádu do boje. Byl totiž výborný velitel. Ne, jako náš Angus.
„A teď má přijít bitva u Schiehallionu." Řekl tiše.
Přejel mi mráz po zádech. Ta náhlá změna v jeho hlase. Co to mělo znamenat? Věděl snad, co se stane? To nebylo možné.
„Jsem unavený, chlape.." Řekl. „Ta válka... Tolik bitev, kterých jsem se účastnil a stál v čele armády.. Je to nekonečné. A vím, že to nebudu já, kdo jej dostane, ale někdo, kdo bude až hodně generací po mně. I když.. Pokud král a královna neměli dítě, o kterém nevím, nebude to nikdo z linie McFife."
O čem to mluvil? Děsilo mě to.
„Pokud to nebudeme my, kdo porazí Zargothraxe.. Radši zemřu, než abych se vrátil do domova, který ani není můj. Po tom všem.. Nemám kam jít. Tak docela nemám pro co bojovat. Všichni moji lidé jsou mrtví. Zůstal jsem už jen já sám..."
Zíral jsem na nahrávku s otevřenou pusou. Bylo to, jako by to vůbec nebyl on, kdo mluví.
„Odpusť mi, Ralathore." Řekl se smutným úsměvem. Ozval se zvuk poplachu. Ohlédl se po zvuku.
„Pokud padnu v dalším boji... Hootsman s vámi všemi... Sbohem..."
Seděl jsem zdrceně u zdi v jeho pokoji. Slzy zaplavovaly mé oči. Nebyl to náš Angus, ale bojoval za nás a po všem, co zažil, už neměl sílu jít dál. Ani tak se, ale nevzdal a bojoval až do konce. Byl to můj přítel.... V této dimenzi můj velmi blízký přítel...
„Sbohem, princi.." Zašeptal jsem. „Nechť nad tvou duší Hoots bdí... Za slávu Dundee..."

Konec