Vysněný život?

Nový start. Snad.

Amanda pov
Dneska je neděle což znamená že mám zítra příjmačky na moji vysněnou střední školu v Londýně. No spíše talentovky, protože se hlásím na uměleckou takže to neberu jako příjmačky.
No a nemám ani vybraný outfit na zítra, tak si ho musím rychle vybrat jelikož už je půl jedenácté a já jsem chtěla jít spát dřív. Jsem v tomhle dost extrovert, takže jsem si po asi čtyřiceti minutách zírání do šatní skříně vybrala černé mom jeans, černou košili s průhlednými rukávy a moje nejoblíbenější zářivě růžové, kotníkové konversky, přemýšlela jsem i nad černými ale to bych vypadala až moc smutně.
Což já málokdy jsem. Mně se to dost líbí tak seru na názory ostatních, jak už jsem zmínila jsem dost exprovert, neřekla bych že divná, ale dokážu si ke ' slavnostnímu  outfitu' místo lodiček vzít tenisky, nejlíp když jsou ještě okopaný nebo prošlápnuté. Baví mě potom sledovat ty vyděšený výrazy lidí okolo.
Ale zpět k tématu, můj outfit doplním ještě šedou, plátěnou tašku s malým nápisem moments, název písničky od mojí nejoblíbenější skupiny, která se ale rozpadla kůli nehodě, která se minulé léto stala.
Při vzpomínce na tuhle tragickou nehodu se mi nahrnou slzy do očí, hned ale oční víčka silně přitisknu k sobě abych zabránila neposedným slzám stéct z očí.
Potom do tašky hodím takové ty důležité věci jako jsou klíče, peněženka, kapesníčky,knihu, penál a ráno tam přihodím pití a telefon se sluchátky.
Naštěstí jsem už umytá tak vklouznu do postele a jdu spát.

Středa 27.7. "Dobrý večer, vítám Vás u středečních televizních novin. Začala bych aktuální situací, která se děje ve Spojených státech amerických a to jsou rozsáhle požáry ve státech Washington a severní California .... " takhle pokračovala v reportáži o velkých požárech, o televizní zprávy se normálně zájem nemám ale zítra odjíždím na tábor, tak chci být aspoň trochu v obrazu než na ty necelé tři týdny odjedu. Dál tedy pokračuji ve své malbě starého, větrného mlýna ve slunečnicovo-tulipánovém poli. Když v tom uslyším jak se zprávy přerušují kůli tragické nehodě skupiny One Direction....

Zazvoní mi naštěstí budík, když v tom si uvědomím co se mi vlastně zdálo. Jednou do měsíce se mi zdá tenhle kéž by sen z toho nejvíc tragického dne co se kdy mohl stát. Většinou když se mi zdá tenhle sen tak to nesvětí nic dobrého.
Zatřepu hlavou aby špatné myšlenky zahnala a jdu se nasnídat. Jelikož jsem doma sama protože moji rodiče jsou na pracovní cestě a vrátí se až pozítří, tak si rychle udělám kávu s kokosovým mlékem a bezlaktózový vanilkový jogurt. Mám intoleranci na laktózu proto si nemůžu dovolit mléko v kávě natož jogurt, nic velkého by se mi nestalo ale rozhodně by mi nebylo dobře.
Dojím a rychle vyběhnu do koupelny, kde si udělám ranní hygienu a jemný make-up neboli jak by řekl můj táta fasádu. Potom přeběhnu do pokoje, kde se oblíknu a vezmu si tašku, kterou jsem si včera večer přichystala a popadnu desky se svými výkresy. Mám ji dohromady asi dvacet, přes louku až po polonahé modely či anime postavičky.
Obuji si konversky, z misky na komodě v chodbě si vyndám klíčky od auta, zamknu a jdu k autu. Asi si říkáte jak takhle mladá holka má auto, no před asi dvěmi měsíci jsem udělala autoškolu na auto od 15-ti a týden na to jsem si byla vybrat moje první auto. Jelikož jsem nechtěla žádné nóbl nové auto tak mi táta nabídnul že bychom se mohl jít podívat do bazaru, který je doslova za rohem a já se hned na první pohled zamilovala do černého auta s barevnými poklicemi. Byli to barvy kluků ze skupiny..
Ale zpátky k tématu, nasednu do auta a jedu směr Art Academy London.
Když konečně přijedu před školu tak tu uvidím poměrně málo aut na to že jsou dnes talentovky. Tahle škola má jen jedno kolo, z kterého vyberou patnáct žáků, kteří si budou za školu platit a dva nebo tři žáci, kteří si školné platit nebudou. Samozřejmě že se může stát že nevyberou nikoho na stipendium ale to se prý stává jen ojediněle. Mají dobré sponzory, takže si můžou dovolit platit školu pár výjimečným.
Vejdu tedy dovnitř a hned u vchodu sedí celkem mladá dáma, rozejdu se umyslem se ji nahlásit, když v tom do mě někdo zezadu strčí tak silně že spadnu a moje výkresy se rozsypou.
" Moc se ti omlouvám. Jsem strašný nešika." Uslyším kluka, který je evidentně ve stejném věku jako já.
Ještě na zemi se na něj podívám a nestačím se divit koho to vidím, přísahala bych na svojí smrt že vidím Zayna ale to nemůže být pravda přeci. Jde na chlapci vidět že je poměrně nervózní, ani se mu nedivím když na něj civím jak na obrázek.
Rychle se zvednu ze země a společně s ním posbírám obrázky. Když už je máme všechny podívát se na něj a s úsměvem se mu představím a podám ruku.
" Čauky, já jsem Amanda." Pochybně se koukne na mou ruku a poté se mi podívá do očí " A-Ahoj j-jjá jsem Khai" vykoktá a podá mi ruku zpět. " ty tu jseš taky na talentovky co?" Zaptám se ho s milým usměvem a on jen zakrotí hlavou a dodá " Ne jsem v prvním ročníku. Jak se cítíš?". Div mi nevypadnou oči jak sebejistě to řekl.
Rychle mu odpovím že celkem fajn a rozejdu se ke stolu kde si nás dáma odškrtává. " Amanda Peter Weain" naslásím své jméno,  a dáma mi s usměvem odpoví " Druhé patro, učebna šest. Nemáte se čeho bát, kdyby jste se náhodou ztratila, jsou vždy na pravé straně od výtahu nalepené plánky budovy a vyznačená poloha, kde stojíte. Přeji krásný den a úspěch." Popřeje mi a podá mi číslo a mapku budovy. S úsměvem pokynu hlavou a odejdu do výtahu. Ještě však před tím než se dveře zavřou stihnu mávnou na Khaie.

Čuskyy, tohle je můj úplně první příběh jak už jsem se zmiňovala a první kapitola příběhu. Rozhodla jsem se začít příběh psát ještě před Amandinou nehodou, aby jste se dostali více do děje. Tak snad to neva:) napište mi váš názor.
Luv youu Káča :)