Pomsta

32 4 1

od eye_eyes

od eye_eyes

Pandora, Omatikaya klan 2152

Den 2.

Slyším déšť. Pomalu jsem otevřela oči. ,,Pssstt!" Takový jemný hlásek mě otravoval. Otočila jsem se. U mé sítě byl Tsu'tey, zřejmě mě budil. ,,Co se děje lásko?" na tváři měl smutný výraz. Nabídl mi ruku. Za ruku mě dovedl do dolního patra Rodného Stromu. Neměla jsem čas nikoho pozdravit nebo vůbec zpracovat co se děje. Několik Na'vi bylo v kruhu. Tsu'tey mě nimi protáhl doprostřed. Cestu nám ještě ale zkřížil otec.

,,Zřím tě Sylwanin". Všichni měli skleslý a smutný výraz. Všimla jsem si že je smutná Neytiri.

,,Zřím tě. Co se děje?"

,,Je mi to líto..." odstoupil a vyvlíkla jsem se z Tsu'teyovi ruky. Leželo tam několik mrtvých domorodců. Hned mě přepadl smutek, vztek a otázky. Všichni tam leželi na lehátkách. Najednou vidím Na'tsay. Moji nejlepší přítelkyni. Měla krev všude po těle ale hlavně na hlavě. Oči mi zrudly. Špatně se mi dýchalo. Klekla jsem si k ní. Byl to ten nejhorší pocit. Tsu'tey mě položil ruku na rameno, pak obešel další Na'vi truchlící nad smrtí blízkých.

,,Co se stalo?" snažila jsem se mluvit tak aby to nevypadalo že brečím. Brečela jsem. A hodně.

,,Nebešťané našli nejbližší tábor. Káceli stromy.... Někteří jedinci se jim postavily... Bojovali za klan..." ozvala se matka. Všichni někoho ztratily. Ozývalo se brečení. Na'tsay byla pro mě jako druhá sestra. Vždy tu pro mě byla, vyrostli jsme spolu. Vstoupla jsem si a rychle odběhla. Za běhu jsem pouštěla slzy. Ani nevím jestli za mnou někdo šel.

Šla jsem ke Stromům Hlasů. Seděla jsem tam a odříkávala modlidbu. Slzy my tekly jako vodopád. Pokáceli další stromy, zabili další bratry a sestry...

V Sylwanin rostl vztek. Ta věc která nás nutí dělat věci které sami ani nechceme. Vztek který nás poté klidně i zabije...

Pohřbili jsme mrtvé, zpívali, modlily se, truchlily ale musíme jít dál. Tak to u nás chodí. Je to těžké ale správné. Hodně času jsem strávila v lese. Seděla jsem na stromech a snažila se z hlavy vypustit všechny problémy. Nešlo to. Nemohla jsem přestat myslet na pomstu. Uslyšela jsem šustění listů, podívala jsem se dolů a tam se proháněli zmijodlaci. Rychle jsem zmizela mezi větvemi. I když je dokážu zahnat, tak to ale nemá žádný smysl. Tak jsem se vrátila k Rodnému Stromu, podívala jsem se jak je obrovský. Táhli se po něm liány a nahoře v koruně křičeli Ikrani. Co nejrychleji a nenápadně jsem se proplazila dovnitř stromu, šplhala jsem do koruny. S Neytiri to tam milujeme. Už brzo bude mít vlastního ikrana, nemůže se dočkat. V koruně je nádherný chládek. Sice je náročné tam vyšplhat ale ten výhled stojí za to. Když jsem byla v tréninku jako lovec, tak jsme šplhali nahoru z vnější strany. Trvalo to celý den a všichni poté umírali vyčerpáním. Bylo to strašné. Tam nahoře jsem na chvíli zapomněla na všechny ty starosti a problémy. Najednou přilítl ikran. Červeno-žlutý. Takový malý, Keepe. Sylwanin mladý společník. I když ho Sylwanin nezavolala, i tak přilétl. Miluje létání, miluje Sylwanin. ,,Zřím tě. Prolítneme se?". I když jsem nechtěla, tak třeba mi i to pomůže. Letěli jsme co nejvýš, do hor. Daleko od společnosti. Je to risk ale je to hlavně nádhera. I když jsem si myslela že mi to pomůže, i tak jsem nemohla přestat myslet na pomstu. Keepe mě aspoň trochu pomohl.

Vrátily jsme se, Keepovi jsem dala teylu, akorát syrové. Šla jsem zpátky dolů ale najednou mě nějaká ruka zatáhla do kouta. ,,Oiss!" Ukázalo se že to byl Rai'uk.

,,Co děláš, ty pitomče?!".

,,Pojď". Vzal mě za paži a odtáhl mě do dolního patra, úplně v rohu bylo pár mladých Na'vi v kroužku. Věděla jsem o co jde.

,,Sylwanin, připrav se". To bylo vše co mi řekl. Pak odešel. Sedla jsem si do kroužku k ostatním, vysvětlili mi o co jde. Vysvětlily my plán se kterým se pomstíme.

Kéž bychom věděli že jsme naplnění vztekem a že nás to stáhne dolů.