LOVE-YOU MIC /Classmates Oneshotes/

♡ 𝘖𝘯𝘥𝘢𝘮 ♡

Adam P.O.V

Jsem v krásném růžovém lese a jezdím na poníkovi s fialovou hřívou. V levé ruce svírám vodítko, které je připojené k ohlávce a v pravé ruce držím mé oblíbené jahodové lízátko. Na tváři mi hraje úsměv, při kterém odhaluji své trochu žluté zuby a užívám si lesní atmosféru.

Uprostřed cesty se najednou zjeví velký zlatý kámen, který se třpytí na míle daleko. Zastavím svého poníka a seskočím z něj. Odhodím své lízatko někam mezi stromy a přejdu ke kameni, na jehož vrcholku spatřím malou stříbrnou cedulku. Než ji ale stihnu přečíst, z dáli se ozve tiché volání.

,,Adame! Adame!" otočím se za křikem, ale nikoho nespatřím. Volání se ozve znovu, ale tentokrát ucítím malý tlak na tváři.

Rychle otevřu oči a potichu zalpím. Porozhlédnu se kolem sebe a zjistím že jsem ve výtvarné třídě. Vedle mě se sklání Anežka, která vypadá lehce naštvaně.

,,Už pět minut se tě tu snažím probudit a ty nic! Všichni už jsou na obědě, tak dělej ať se stihneme připravit na tělocvik!" řekla naštvaně a tak jsem si urychleně vzal svou tašku na záda a s Anežkou v zádech šel směr jídelna.

Položíme své tašky do přihrádky a jdeme si stoupnout do řady, která je dnes mimořádně dlouhá. Povzdechnu si a opřu se o sloup. Zavřu na uklidněnou oči, ale znovu je otevřu, když uslyším nějaký rachot za mými zády. Podívám se tím směrem a uvidím Ondru, jak i s Evelínou a Kristýnou předbíhají celou řadu.

Dělávají to tak často, ale kvůli dnešní délce řady, mi to vadilo více než obvykle. Rozhodl jsem se překročit své hranice a promluvit na ně. ,,Hej Ondřeji, nepředbíhejte, zařaďte se na konec." Všichni se na mě udiveně podívali a Ondřej a holky se zastavili v pohybu. Myslel jsem, že si ze mě udělá srandu, nebo na mě něco zakřičí, ale kupodivu něco holkám zašeptal do uší a šel se i s nimi zařadit na konec řady.

Pořád trochu vykolejený jsem si dostál frontu. U výdejního okénka jsem k přístroji přiložil čip a vzal si své špagety po italsku. Posadil jsem se k volnému stolu a začal jíst. I když jsem nechtěl, po očku jsem sledoval Ondru. Nikdy jsem si to nechtěl přiznat, ale před nedávnem jsem si utvrdil, že jsem zamilovaný. Bohužel do Ondry.

V duchu jsem se profackoval a dojedl svůj oběd. Poté ho odnesl do okénka a vyšel ven z jídelny na chodbu. Vzal jsem si svou tašku a zamířil do šaten. Před dveřmi jsem se zastavil a čekal než mi někdo otevře a já tak nemusel hledat vstupní kartu. Bohužel mi nikdo neotevřel a tak jsem se pustil do hledání. Už jsem ji držel v ruce, když někdo dveře otevřel.

Zaklonil jsem hlavu a pohledem se zastavil na Ondrovi, který zrovna vycházel a omylem do mě vrazil tak, až jsem spadl na zem. ,,Sorry not sorry" řekl a odešel pryč. Omámeně jsem se zvedl z podlahy a šel k mé skříňce. Tu jsem otevřel a vyndal si svůj tělesný úbor. Sundal jsem si tašku ze zad a nějak ji narval do skříňky. Potom jsem ji zavřel a i s tělákem se vydal do šaten u tělocvičen.

Vystoupal jsem schody a poté šel rovně po chodbě. Následovně jsem zabočil do prava a sešel po schodech dolů. Prošel jsem kolem ping-pongového stolu a už jsem viděl zbytek mé třídy sedět na lavičkách. Najednou se odemkli dveře do šaten a my tak mohli vejít dovnitř.

Když jsem prošel i já, k mému překvapení jsem spatřil i kluky z ročníku nad námi. Samozřejmě, že mezi nimi byl i Ondra. Zmateně jsem se podíval na mého kamaráda Zikiho a očekával nějaké vysvětlení.

,,Dneska máme tělocvik spojený s nimi" řekl a dál pokračoval v chůzi. To snad přežiju, když už je to poslední hodina, pomyslel jsem si. Posadil jsem se na volný kus místa a začal se převlékat. Rychle jsem na sebe všechno navlékl a za chvíli vešel učitel.