I love you, my Sun [GaaNaru] ✔

My Sun

Konečně nastal den 19.1. a jedna z mých nejmilejších postav má narozeniny. Nakonec jsem nemohla odolat a napsala přes noc jednorázovku.

Musím přiznat, že mi ukápla nejedna slza. Upřímně už netuším čím to bylo způsobeno. Buď tím, že už chci spát, ale nejde to, nebo že mi nešlo vystihnout úplně vše. Nakonec to není snadné popsat dopodrobna. Vych nešla spát vůbec. 😂

Psáno z Gaarova pohledu. Vůbec prvně jsem si to dovolila vyzkoušet. Posuďte sami jak se líbí. 🥰❤️

Řekla bych, že milovníci GaaNaru budou mít radost. ❤️ Nemáte ani tušení jak moc jsem rozčilená, že to není ofc ship! 😂 Co nadělám, však? Vykompenzuji si to jinde. (≧▽≦) (Na všech možných ff, které ještě přijdou, hehe.)

Udělala jsem z tohoto úplně přeslazenou romantiku, což zírám, že to umím. 😂 Připravte se na samý sladký řečičky, ano? Kryo se činila a je veliká naivka. Tož... pusťte se do čtení. :3

Krásné počteníčko~

°•°•°

Už od dětství jsem si přál normální život. Být jako každé veselé dítě, mít přátele a milující rodinou. Ono by to nebylo tak zlé nebýt ninjou. Ano, přišel bych o hodně dobrodružství, jenomže... kolik životů by bylo ušetřeno. Stačilo by jen... nemít od narození démona. Nebýt zrůdou a zhoubou. Vzdal bych se tohoto života pro trochu rodičovské lásky pro mé osmileté já, které tak trpělo. Život ve strachu a nenávisti. Bát se každého člověka, jen protože mu zrovna usilovali o život. Tohle já nikdy nechtěl... Zůstat samoten a všemi zavržený. Bylo to nejhorší na světě. Člověk nemůže nikdy vyhrát nad vlastní samotou.

Zabíjet bylo snadné. Zjistil jsem, že lidé jsou vlastně jen svaly, kosti a krev. Žádné železo, pevný diamant, nebo jakýkoliv jiný nezničitelný, či ohebný kus práce samotné přírody. Uvědomil jsem si lehkost a slabost života. Stačilo jen stisknout pěst a bylo po všem. V jediném okamžiku byli mrtví. Netrpěli. Alespoň já si to myslel. Nikdy jsem si neuměl představit tu hrůzu, když se oni dusili pískem a kolem nich se stahovala drtící síla. Nevěděl jsem, jak moc byl pro ně zpomalený čas v posledních okamžicích. Všechen ten šok a strach... Dodávalo mi to nechutně velkou sílu.

Veškerá krev potom stékala na zem a vsakovala do písku. Ten démon se krmil. Miloval to. Nemohl jsem být nikdy normální kvůli tomu kým jsem byl. Shukakův jinchuuriki, princ pouště, bestie bažící po krvi... Jméno Sabaku jsem si vysloužil. Myslíte, že jsem o to stál? Ne, já chtěl jen to jedno. A to mi vzali.

Dlouho jsem byl v domnění, že takový zůstanu do smrti. Potom přišel on. Vlastně... to já na něj narazil. Starší bratr se rozhodl šikanovat malého spratka a on se mu postavil na odpor jako hrdina z románu. Další tvrdohlavý jinchuuriki. On však nevraždil. Nebyl zrůdou. Pro mě ne. Pro ostatní jsme oba byli monstry. Měl jsem si jeho existenci připustit k tělu blíže mnohem dřív.  Možná to bylo dobře. Ze začátku jsem jeho kecy skutečně odmítal, nechtěl se nechat oslabit, jenže potom mi došlo jedno... Bylo to, co jsem chtěl celý život... To bylo ono... Chtěl jsem cítit život v prsou jinak, než vražděním lidí. Mohl bych mít rodinu a přestat utápět vlastní duši v temnotě.

V žádném případě to nebylo jednoduché. Vůbec ne s tím ukřičeným démonem. Pořád křičel a křičel... Chtěl krev... Chtěl ho zabít... Nedovolil jsem mu to a snažil se ho potlačit. Ten malej... kluk mi doslova vrazil svý rozumy do hlavy. Jen, co si na to vzpomenu zpětně, rozbolí mě hlava. Doteď cítím tu bolest. Lebkou se tehdy otřásla pořádná ozvěna.