Sofie se ke mně otáčí a sladce zašeptá: ,,Chci, aby tahle chvíle trvala navždy." Naklání se ke mně a líbáme se. V tu chvíli se jemně rozprší. Les ožívá jemným šustěním. ,,Jonahu," říká Sofie tak tiše, že si nejdem jistý, jestli opravdu mluví nebo slyším hlas vlastního srdce. ,,Pojďme si lehnout do mechu." Uvážeme koně a posadíme se na zem. Mach je jemnější než samet, připomíná kožešinu. V objetí leháme a kobylky vyskakují do vzduchu.
,,Budeš si mě pomatovat, Jonahu?" Ptá se Sofie a upírá mi pohled do očí. Celá se chvěje, tak ji k sobě přivinu. ,,Ano," ujišťuju jí, ,,nezapomenu na tebe." ,,Ach Jonahu, nevím, jak po tom všem zvládnu žít. Mám pocit, jako by už nic nemohlo být jako dřív," ,,A toužíš po tom vůbec? Stojíš o to, aby se všechno vrátilo zpátky?" ,,Ne," špitne. Leží teď na zádech a dívá se na oblohu. Drobné kapky deště jí uplývají na tvářích. ,,Přála bych si, aby to nebylo tak složité. Budeš mi hrozně chybět. Už teď se mi o tobě stýská. Jako bys byl pryč." ,,Jsem tady." ,,Já vím. Ale vůbec netuším, jak ten rok bez tebe přežiju. Ty na Floridě, já tady v Mastheadu." ,,Neboj, zvládneš to," přesvědčuju jí, ale její obavy mi dělají moc dobře. ,,Nezvládnu," namítne přiškrceným hlasem. Jako by se bála být sama, bez někoho, kdo se oni bude starat. Rozpláče se, ale přes slzy se na mě usměje, možná se bojí, abych jí kvůli pláči nepovažoval za hloupou. Její slzy jsou ze světle modrého inkoustu a zanechávají stopy na límci halenky.
,,Neboj, to bude v pořádku," hladím ji. ,,Všechno je to je moje chyba," vzlyká. ,,Tebe vykopli a musíš se vrátit na Floridu. Je tam ta škola stejná jako Masthead?" ,,Ne, to je státní škola." ,,Jak se jmenuje to město?" ,,Pompano Beach." ,,Jaké to tam je?"
Myslím na Pompano. Na mámu a sestru Honey, na střední školu Don Shula, na své nejlepší kamarády Thornea Wooda a Posie Hoffovou, na kanál, na pláž, na nákupní středisko a najednou nevím, co říct. Jako by to všechno bylo strašně vzdálené. ,,Startuje odtamtud meteorologická vzducholoď," prohodím nakonec. ,,Vážně?" ,,Jo." Popisuju jí hangár, kde vzducholoď bývá, a Sofie naslouchá. Vítr jí sfoukne pramen světlých vlasů do očí. Natáhnu ruku, abych jí ho odhrnul za ucho. Nosí náušnice s diamanty. Chvíli jen mlčky nasloucháme bubnování deště v listech stromů nad námi. ,,Co ji nadnáši?" Zeptá se Sofie. ,,Prosím?" ,,Tu vzducholoď? Je to helium? Nebo horký vzduch? Co to je?" Vypadá ustaraně. ,,Jestli je tak snadné věci nadnášet, proč se jich vzduchem nepohybuje víc?" Myslím, že to není vzducholoď, co dělá Sofii starosti. Zdá se, jako by sama odplouvala. ,,Sofie, vždycky budu..."
Ten kluk ke mě přistoupil a prohodil: ,,Ahoj, Jonahu." Nechtělo se mi tomu věřit. Tohle je Thorne! Kluk pokračoval: ,,Co to píšeš?" ,,Nic," namítl jsem a zavřel deník. Seděl jsem tam, chvíli na něho zíral a potom Thorne jen tak radostně zavýskl a nadšeně mě objal. Nemůžu uvěřit, jak se kamarád za dva roky změnil. Měl teď bradku a měřil snad dva metry. A taky se úplně jinak choval. Chci říct, že Thorne byl vždycky vytáhlý ťulpas, co si neuměl ani pořádně zapnout kalhoty. A najednou se kolem něho vznáší aura klidu a moudrosti. ,,Jonahu, chlape," vykřikoval a prohlížel si mě za všech sran, ,,zdá se, že ses vůbec nezměnil!" Tak tuhle větu jsem v krátké době slyšel už podruhé a začínala mě rozčilovat. ,,Taky jsi zůstal stejnej," odpověděl jsem a on se usmál, jako by dobře věděl, že kecám. ,,Vypadáš, že jsi v dobrý formě," pokračoval Thorne a poplácal mě po břiše. ,,Jo," souhlasil jsem. ,,V Mastheadu jsem reprezentoval školu ve skocích do vody. Myslím, že tady se taky zapojím." ,,Jejda," chceš říct, že podpoříš našeho týmového ducha..." Protočil jsem oči vzhůru. ,,Trhni si nohou."
