Jak to mohlo být verze no. 1!!

405 11 1
                                    


Harry spolu s Minervou a Hagridem opustili ošetřovnu. Po jejich odchodu zavládlo hrobové ticho, které akorát přerušovalo občasné popotahování Molly a Fleur. Všichni byli ponoření do svých myšlenek.

Pořád jsem tomu nechtěl uvěřit. Tomu, že Brumbál odešel, že ho Snape zabil. Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Odůvodňoval si, proč to proboha udělal. Přece Brumbál musel mít jasný důkaz jeho loajality, když mu tak věřil. Moje mysl si nechtěla připustit, že by se Brumbál takhle v člověku spletl. Ale spletl. Snape byl Smrtijed, po celou tu dobu. Nikdy nebyl na naší straně. Vrtalo mi pořád hlavou, co mu mohl ten parchant navykládat, jakou úžasnou historku měl vymyšlenou, že i největší kouzelník všech dob mu uvěřil.

Najednou jsem si uvědomil, že tu nemůžu jen tak sedět. Potřeboval jsem něco dělat. Něco rozbít. Rozkřičet se a začít kolem sebe kopat. Přepadla mě nesnesitelná chuť proměnit se do vlčí podoby. Změnit tělo a utéct. Pryč od tohohle místa, pryč od všech lidí, pryč od téhle války.

Vstal jsem. Ignoroval nechápavé pohledy lidí okolo mě. Prostě jsem potřeboval vypadnout. Někam, kde budu sám.

Nevnímal jsem, kam mě mé nohy táhnout. Jediné co jsem vnímal, byla bolest. Ta neskutečná bolest ze ztráty posledního člověka, který pro mě tolik obětoval. Už jsem dál nemohl ztrácet postupně všechny přátelé. Bylo toho na mě moc. Chtělo to jen vyrvat si srdce, odhodit ho a už nikdy nic necítit.

Nohy mě zavedly k jezeru. Ani jsem nevěděl jak je to dlouho od mého odchodu z ošetřovny. Lehl jsem si do trávy a koukal na oblohu. Už se začalo rozednívat. Bylo krásné teplé červnové ráno. Teda, bylo by. Všude bylo absolutní ticho. Jako by spolu s Brumbálem umřelo celé prostředí. Jediné co z dálky bylo slyšet, byl fénixův zpěv. Ten žalostný zpěv nad ztrátou svého pána. A já si v duchu zpíval s ním.

Pořád jsem si opakoval dokola jeho jméno. Brumbál, Brumbál, Brumbál. Jak někdo jako on může být mrtvý. Jak člověk, který mi dal šanci mít vzdělání a přátelé, mohl skončit takhle. Ta bolest ve mně úplně řvala. Srdce se mi trhalo na několik kousíčků a najednou jsem cítil, jak mi po tváři stékají slzy. Nevnímal jsem to. Nesnažil jsem se to zastavit. Už jsem si nechtěl hrát na silného. Nezvládal jsem to. Byl jsem sám. Opět. Jako před třemi lety, jako po své proměně. Proč? Proč mi život musí pořád někoho brát? James, Lily, Sirius, Brumbál... lidé, kteří byli pro mě vším. Lidé, kterým jsem mohl bezmezně důvěřovat, a oni mě nikdy nezradili. Ti co mi pomohli vyrovnat se s tím, kým vlastně jsem. Všechny mi je život vzal.

Byl jsem tak ponořen do svých myšlenek, vzpomínek a bolesti, že jsem si ani nevšiml nového příchozího.

„Mohu?" ozval se hlas za mnou. Ani jsem se nepohnul. Věděl jsem kdo to je, vždy jí poznám. Ale nechtěl jsem s nikým mluvit, na někoho se dívat. A už vůbec ne v tuhle chvíli na ní. Ona, aniž bych odpověděl, si přisedla. Žena, která vždy byla známá pro svoji usměvavou tvář, vždy veselou a sršící radostí. Žena, jejíž humor dokázal všechny rozveselit i v té nejtěžší chvíli. Žena tak nemotorná, že je překvapující, že ještě dnes žije.

Dnes ale taková není. Poslední rok už taková není. A mohl jsem za to já. Tu radost, smích a humor jsem jí dokázal smazat z tváře.

„Všichni tě shánějí," promluvila po chvíli ticha. Neodpověděl jsem. Bylo mi to všechno jedno. Ať už se o mě nikdo nestará. Najednou mě ale chytla za ruku.

„Remusi," v tom oslovení bylo tolik emocí. Bolest, stesk, zoufalství, strach, něha, pochopení, soustrast. Poprvé jsem jí pohleděl do očí. Všechny tyto emoce se jí tam zračily. Nepřišla kvůli naší hádce na ošetřovně. Ne. Přišla, protože se o mě bála. Moc dobře věděla co pro mě Brumbál znamenal. I pro ní to byl přítel. Pro nás všechny.

Remadora - Jak to mohlo být!Kde žijí příběhy. Začni objevovat