Když šla Alex domů, tak měla v očích jen radost s úsměvem. Jenže pocítila něco divného, jako by ji něco někam táhlo. Najednou byla na nějaké prázdné velké louce, kde nikdo nebyl. Alex to nechápala, co se to stalo. Potom ale někde opodál viděla ohradu a tam běhat nějaké zvíře! Ihned tam šla, aby se zeptala, kde vůbec je. Páni! To je kůň! Hned běžela za majitelem, ale žádný tu nebyl. Zase slyšela nějaké hlasy. Vrtla sebou a tam vidí stát koně z ohrady. ,,Ten je tak krásný!" pomyslela si Alex. Byl to ten kůň, který vylezl z té její knihy, ale ona to samozřejmě netušila. Jenže přece jen jí ten kůň byl znám. ,,Vypadáš jako jeden bojovný kůň z mé knížky, ale tolik je koní na světě!" řekla Alex na koně. ,,Já jsem ale jiný!" ,,Co?! Ty mluvíš?!" Alex se ohromně vyděsila a šla od něj dál. Však si myslela, že si z ní někdo dělá srandu, ale tak to vůbec nebylo! Kůň šel za ní a stoupnul si bokem. Alex viděla bojovné znamení koně z knihy Strážkyně koní! ,,Co? Ty nemůžeš být Meteor! A proč jsi u mě tak blízko?!" Alex měla strach, že jí kůň něco bude chtít udělat, ale to teprve netušila co ji čeká!
Alex přiběhla domů a běžela do kuchyně se napít a osvěžit. V tom zase slyšela řehtání koně a viděla ho za oknem! ,,Už mě nech být! Nestraš mě tak! Co pořád chceš?!" Alex běžela po schodech do svého pokoje a tam se zamkla a zatáhla závěsy. Schovala se do skříně a byla zticha.
Když už nic neslyšela, vylezla. Bylo ticho. Alex běžela dolů do kuchyně a sedla si ke stolu, začala brečet. ,, Co se to se mnou děje?! Mami, kde jsi? Už tě tu chci! Když jsem s tebou, nic se mi neděje." Alex na tom byla velmi špatně, ale musela to tak brát.
Když už mamka přišla, Alex byla šťastná a ptala se jí, kam pořád chodí. ,,Alex, proč se o to tak zajímáš? Musím nám něco kupovat, abychom vůbec žily! Táta je ve vězení, ani se mi na to nechce myslet. Trápí tě něco, dcerko?" Alex nevěděla, co říct a tak mlčela. Mamka si z ní hned utahovala: ,,Hihi, v tom bude nějaký kluk viď?" Alex tohle nepřipadalo vtipné a tak vybouchla. ,, Děláš si srandu?! O klucích mi nic neříkej. Sama na to nadáváš a zakazuješ mi to!" Mamka se lekla a vyjela na ni taky. Alex raději utekla ven a běžela ke stájím.
,,Ahoj palomiňáku! Promiň, že ti tak říkám, jen jsem chtěla, aby sis' mě všimnul!" Alex byla celá natěšená a pohladila si koně. Ze stájí si vzala sedlání a osedlala koně. Běželi přes celou louku. Byli na horách, u vodopádů, na louce plné barevných květin. Na té louce si odpočinuli, lehli si. ,, Hele ty palomiňáku, umíš fakticky mluvit, nebo si někdo ze mě utahoval?" zeptala se Alex. Kůň reagoval a odpověděl jí: ,, Ano, umím mluvit, hlavně se nelekni prosím. Jmenuju se Meteor a jsem z té knížky, co čteš!". ,, To jako fakt, že jsi nejlepší bojovný kůň, to jako fakt, že na zádech vozíš pravou strážkyni koní?!" Alex v tu ránu vyskočila a začala hopsat, když se ale kůň zvedl, raději přestala. Kůň jí převyprávěl celou knihu, celé jeho dobrodružství. Alex byla ráda, že si může poslechnout celou knihu a navíc od koně!
Stmívalo se a tak Alex přišla domů, její máma tam opět nebyla. Teď už se Alex nebála a vše bylo v pohodě! Najednou z ložnice něco slyšela. Běžela tam a její máma tam byla s nějakým chlapem! ,, Padám!" Alex se smála, ale byla i smutná, co to její máma udělala. Alex raději šla do svého pokoje. Máma jen v tričku běžela za ní a vynadala jí. Chudák Alex, máma ji vyhodila z domu a ať už sem nikdy nevkročí. Alex začala brečet a sedla si na kolena. Začalo pršet, Alex připadalo, jako by se svět ovládal podle ní. Meteor k ní přišel a začal ji utěšovat, že je to prostě život.
