Spolubydlící

Začátek konce

Byla horká noc a já se probudil celý zpocený. Nutno uznat, že to nebylo horkem, ale tím, že mě sužovali starosti. Byl jsem něco kolem dvou týdnů po rozchodu a pořád jsem se přes to nepřenesl. Musel jsem myslet pořád dokola na to, co se ten den stalo. Zemřel mi děda, bývalá přítelkyně mě podvedla, což vyústilo v rozchod a v práci kvůli nadbytečnosti propouštěli.

Začal jsem uvažovat nad tím, jestli opravdu můj Anděl strážný má divný smysl pro humor, nebo se mi prostě hroutí svět. Nenapadlo mě, že to co přišlo později mi vynahradilo vše.

A kdo že vlastně jsem? Jmenuji se Vašek. Mé černé oči naprosto kontrastovali s moji neopálenou pokožkou, jenž se mírně třpytila v ranním slunečním světle, které prostupovalo skrze temné závěsy. Dlouho jsem se necítil takhle pod psa, ale radostný tón červencového počasí mě pobízel k troše radosti.

Dalo mi to zabrat, ale vylezl jsem z postele, abych zjistil, zda jsem doma úplně sám.
Moje rodina byla víceméně obyčejná a nevýrazná. Matka má velkou podsaditou postavu, jenž vytváří nepříjemný dojem, když je vedle mého otce, který je přímý opak. Můj otec je hubený, šlachovitý a technicky nešikovný. Což jsem bohužel podědil po něm. Po matce jsem podědil jen vlnité vlasy a krátkozrakost. 

Celkový vztah s rodiči byl na mrtvém bodě. Nesnášel jsem, vlastně dodnes nesnáším svého otce, jenž dal přednost alkoholu před mým vzděláním. Veškeré peníze na školu prochlastal, ještě k tomu totálně laciným pivem, což mě dovádělo k šílenství ještě víc. Matku nesnáším z toho důvodu, že s tím nic neudělala, neposlouchala, když jsem se svěřoval a nikdy mi nebyla oporou.

"Chci pryč, chci pryč, chci pryč.." honilo se mi pořád dokola v hlavě. Ale neuměl jsem si odpovědět kam bych vlastně šel, vždyť s nedokončenou školou mě nikde chtít nebudou a můžu dělat tak maximálně ve fabrice za podprůměrný průměr. Opět jsem cítil pohoršení nad svým životem a nad tím, jak Vám rodiče dokážu obstarat start do života.

Jediný, kdo mi rozuměl byl blízký kamarád Lukáš. Je stejně vysoký, ale o půlku těžší. Chápu, těžký kosti dělají svoje. Má modrošedé oči, jenž se vám nepodaří jen tak spatřit, protože těkají všude kolem. Zarostlou bradu si pečlivě chrání, podle jeho slov ho to dělá starší. Ne, nedělalo.

Když jsem zjistil, že celý dům, je v tuto chvíli jen pro mě, zalila mě vlna chvilkového klidu. Ta chvíle pohody, kdy se cítíte skvěle, bez příčiny. Stejnak tak bez příčiny se změnila opět moje nálada, proto jsem si vzal telefon a začal podle rady Lukáše hledat výzvy jinde, než v té naší malé vísce. 

A tak jsem trávil tři hodiny hledáním práce, mimo oblast aktuálního žití, abych poznal něco nového, aby mě to vytrhlo z té ohrané reality, která se vracela každou vteřinou. 
Objevila se mi nabídka práce v callcentru. Ale jo, proč bych to nezkusil.
Poslal jsem tedy svůj zkušeně nezkušený životopis a představoval jsem si, jak budu bohatý, když v reklamě stálo, že díky nim se stanete OPRAVDU BOHATÍ. Ano, bylo to naivní, ale pro tu chvíli sebelhaní to stálo. Alespoň jsem měl možnost myslet na něco jiného.

Když přišel srpen, nepomyslel bych si ani ve snu, že mi změní jeden telefonát život. 
Volali mi z toho callcentra, že se jim líbí můj životopis, takže mě zvou na osobní pohovor do Prahy, který se koná 26. srpna. Zastavilo se mi srdce. Naděje opustit minulost se přiblížila tak blízko, že jsem pocítil tak osvobozující pocit. Pocit, jako když Vám sundají pouta a z hrudi sundají stokilové závaží. 

Začal jsem jako dítě v čase adventním počítat dny do osudového dne a čím více se to blížilo, o to více jsem byl nervózní. Na mysl přišla otázka, jestli je dobré vsázet jen na jednu nabídku? Co když to nevyjde? To se budu muset pokorně vrátit?

Abych trochu zahnal špatné myšlenky, šel jsem se projít po vesnici. Naše vesnice se dá shrnout jedním slovem. Zapadákov.
Od domu k návsi jsem to měl 150 metrů. Náves zdobila polorozpadlá studna, která svoji funkčnost prokázala naposledy před stoletím. U studny se rozhodli vybudovat kulturní místo, takže zde dali lavičku. Kousek od studny stál malý obchůdek, kde náš Vietnamský prodavač nás znal jmény, mnohdy i přezdívkami. Jediné opravdové kulturní vyžití bylo v hasičské nádrži, z které se udělalo koupaliště.

Došel jsem tedy na koupaliště, posadil se na dětskou houpačku ve tvaru koně a sledoval, jak letní vánek ohýbá koruny stromů, jako by šlo jen o špejle. Když vánek došel ke mě, pohladil mě velice něžně, teple. Cítil jsem nepopsatelnou radost, pozitivitu. Jelikož jsem poslední dny trávil venku častěji, dokonce moje kůže začala chytat odstín léta. Najednou mě popadla touha jít do lesa, do ticha.

Na kraji lesa mě políbil ne už tak příjemný vánek. Tento byl studený, hrubý. Nicméně mě to neodradilo a vešel jsem do lesa, který jsem znal už od malička. Znal jsem v podstatě každou rokli, každou odbočku. Po lese jsem se toulal až do pozdního odpoledne, kdy slunce začalo ztrácet sílu, proto jsem se rozhodl jít domů.


Zbytek srpna utekl dost pomalu a dny se tak opakovali, až to bylo k nevíře.
Ale...
Zítra mě čeká den D....
Musím si nastavit budík, připravit společenský oblek, boty.

Natěšeně usínám, plný očekávání.