Spolubydlící

Cesta z pekla

Budík jsem si nastavil o hodinu dřív, než jel vlak, abych měl dostatek času. Zjistil jsem, že i to pro mě bylo málo. Nevěděl jsem co dřív udělat a nezapomenout něco důležitého. Rychle jsem se podíval na předpověď počasí. Mělo být teplo, možná nějaká přeháňka, což jsem ignoroval. Dnešek mi nemohlo nic zkazit.
Když jsem byl oblečený v saku, mé sebevědomí se mírně zvedlo a cítil jsem se připraven.
Takže jsem si vzal batoh přes rameno, dal do něj vysvědčení, nějaké papíry ohledně kurzu, jenž jsem absolvoval, peněženku, powerbanku a pro jistotu kraťasy, přeci jen mě začala představa zmoknutí děsit.  

Vlak, který jezdil pravidelně do nedalekého maloměsta měl zpoždění. Neudržel jsem se, začal nadávat a pomalu se loučit se svým snem, mé naděje se začali rozpadat jako domeček z karet.
Začal jsem panikařit a poddávat se zoufalství.

Najednou se rozezněl výstražný tón železničního přejezdu a zpožděný vlak chvátal do zatáčky. Jelikož jsme byli opravdu malá vesnička, byla zde " Zastávka na znamení". Strojvedoucí jenž se urputně snažil dohnat zpoždění, si všiml až takřka na poslední chvíli, že tam někdo mává a dává najevo, že se chce svézt taky. Taktak dobrzdil rozjetou mašinu a já začal cítit tlak v žaludku, protože stále existovala šance, že to stihnu.

Přistoupila ke mě opravdu mladá průvodčí, která ještě byla v zácviku. "Kam to bude?" zašeptala tak jemně, až mě to odměkčilo a původní flustraci jsem hodil za hlavu. "Louny střed" prosím, odpověděl jsem co možná nejlépe, maskujíc stále svůj vztek. Podíval jsem se slečně do očí a uvědomil si, že žádné dívce jsem se do očí nedíval nějakou dobu. Měla krásné modré oči ve kterých tančilo sluníčko a já se v nich utápěl. Darovala mi upřímný úsměv a já zaplatil za jízdenku. Poté odešla, nechala mě o samotě, kde jsem si celou cestu opakoval v hlavě její úsměv. Bylo to něco hezkého po více jak dvou měsících.

"Louny střed" ozval se plechový hlas oznamující příští zastávku. Měl jsem stále naději stihnout autobus, který odjížděl z nedalekého nádraží za 4 minuty. Vlak zastavil a dveře se otevřeli. 3 minuty. Rozeběhl jsem se směrem k nádraží, vidíc stát autobus na nástupišti. Byl tak blízko, přičemž daleko. 1 minuta do odjezdu a mě začal popadat strach. 
Jak už tomu bývá, doběhl jsem k autobusu, který se rozjel a mě nechal stát na nástupišti. Nestihl jsem ho. Co teď? Zoufalství mi začalo mačkat žaludek.

Je mi předurčeno zůstat tady. 

"Můžu se zeptat?" vytrhl mě hlas muže za mnou. "Ano, ptejte se" odvětil jsem a už jsem si v duchu připravil větu, že opravdu cigáro nemám. Muž mě chvíli sledoval a pak pokračoval "Chceš vzít do Prahy?". "Viděli jsme tě s přítelkyní dobíhat autobus a tak nás napadlo, že tě můžeme vzít s sebou" pokračoval dřív, než jsem stihl pobrat co mi nabídl. "Ano, ano, ano" zajásal jsem. Muž se mi představil jako Honza a poslal mě do auta. Musím uznat, že cesta autem byla mnohem příjemnější, víceméně mladý pár byl super a cesta mi utekla. 

"Jsme tady" oznámila Honzi přítelkyně, když viděla můj užaslý výraz vidící Prahu. Bylo z jejího pohledu znát pobavení nad tím, jak hltám každý kout v Praze. Při vystupování jsem Honzovi podával peníze za to, že mě vzal, nicméně odmítl a odvětil, že si mám koupit něco na nervy. Zkoušel jsem ho přemluvit, ale nedal se. Rozloučili jsme se a já se vydal ke kancelářským budovám.

Pohovor probíhal víceméně tak, jak jsem si představoval. Ukázali mi to nejlepší na firmě, což mě totálně odzbrojilo. Vedli jsme rozhovor o zkušenostech, o tom odkud jsem. Pohovor končil slovy " Dobře, my se Vám do 3 dnů ozveme". Zklamalo mě to. Já jel takovou dálku abych slyšel, že se mi někdo ozve.

Rozhodl jsem se, že tedy pojedu metrem na Zličín, kde si koupím něco k snědku. Sotva jsem vylezl z callcentra, zmokl jsem jak slepice. No do háje!
Zklamaný ze zkušenosti jsem dojel na Zličín, kde jsem si skočil na záchod převléknout kraťasy místo promočených kalhot a sundal si konečně sako. Najedl jsem se a šel čekat na autobus.

V Lounech jsem přestoupil na vlak a co osud nechtěl, opět jela modrooká průvodčí. Když mě viděla usmála se a jemně rukou zamávala. Unaveně jsem opětoval úsměv, nastoupil do vlaku a uvelebil se. Po chvíli přišla. "Nějaký zklamaný, něco nevyšlo?" zeptala se. Jen jsem odvětil, že nevyšel pohovor, takže zůstanu tady a budu po zbytek života jezdit vlakem do Loun a zpět.
"Třeba je to dobře" prohodila a usmála se. "Třeba ano" odvětil jsem ze slušnosti. Opravdu jsem nestál o utěšování.

"Konětopy" ozval se plechový hlas a já vystoupil. Došel jsem domů, kde seděl otec s matkou v obýváku a zrovna se o něčem hádali. Zbytek mé nálady šel prudce dolů a já se pomalu ponořil do deprese.

No nic, do pátku si musím najít nějakou práci, ať nemám výpadek v příjmu. Ale na to se vyspím.